O životě ve Švýcarsku a okolních německy mluvících zemích

O kumulování bohatství v rámci mnoha generací, o švýcarském přístupu k bohatství, o šetřivosti a spartánství, o rodinných autech, rodových podnicích, o kvalitě a dlouhověkosti, o celoživotní askezi a prdění dětí cizinců, o zákazu vymožeností ve školách kvůli snižování rozdílů, o celoživotním plánování švýcarského důchodu ve stáří.

O Švýcarsku se všude udává, že hlavním úředním jazykem je v německé oblasti němčina. Pravda se ale má tak, že pokud nejste přímo na obecním úřadě (Gemeinde), nemáte šanci se s naší učebnicovou němčinou vůbec setkat, protože mezi lidem vládne švýcarština. Pro cizince tam nastává úskalí, že žije v zemi kde tiskoviny jsou psány němčinou a mluvené slovo švýcarštinou která v psané podobě ani neexistuje, ale o to urputněji se to mezi lidem drží, doslova jak helvétská víra (Confederatio Helvetica (CH) = Švýcarská konfederace).

O výuce náboženství, jeho vnímání a jeho alternativách v německy mluvících zemích. Zmíněn i český mistr K. Gott.

Pro větší názornost jsem naskenoval pár stránek z učebnic. Kvůli rychlosti načítání převedeno na pouze 16 barev a skeny jsou poměrně nekvalitní, protože jde jen o letmou ukázku. Nenucený, zábavný a popularizační styl (narozdíl od učebnic našich) je však dobře patrný.

Majitel zlatého dolu, turecký důstojný pán zpychnul provozem svého Schnellimbiss bistra ve Vadůzu před knížecí vilou natolik, že se s námi nepáral. Je to jeden z mála případů, kdy přistěhovalec udělá v hostitelské zemi takové štěstí už v první generaci přistěhovalectví, že si může dovolit trochu arogance.

Zde máte popořadě rozepsané fáze, v jakých probíhalo moje zdokonalování se v němčině. Je nutno dodat, že jde o zdokonalování se metodou hozením do vody. Tři roky v cizí zemi, kdy češtinu slyšíte jedině od rodičů večer doma. Tři roky dennodenního života v německojazyčné třídě na gymnáziu v Rakousku a to 6 dní v týdnu (ve Voralrbergu se tehdy chodilo do školy i v sobotu) průměrně 5 až 6 hodin denně. Daný čas představuje konec doby do toho kterého bodu. Pokud by to bylo v německy mluvící škole v českém prostředí, nebylo by to zdaleka tak drsné ani účinné. Přihoršeno ještě tím, že jsme bydleli ve Švýcarsku a já denně přes Lichtenštejnsko dojížděl do Rakouska do školy. Tato celá oblast mluví příšernými nářečími, kde se často i Němec chytá až po čtvrt roce. Proto právě ten gympl v Rakousku, poněvadž tam, na rozdíl od Švýcarska, musí učitelé při hodinách povinně mluvit spisovnou němčinou. O přestávkách, na ulicích, v obchodech i všude jinde je to však jazykově pravá džungle.

Česká gaunerská nátura v nejfrustrovanějších lidech sice stále přetrvává, ale ta šťastnější většinová část populace v ČR se už mezilidsky pomalu začíná podobat té v německy mluvících zemích.

Mám na mysli učení se pouze v českém prostředí prostřednictvím školy a vlastních prostředků. Pocházím z doby kdy angličtinu a němčinu učily přeučené ruštinářky s českou výslovností a jenom pro překlady textů do češtiny, než ke konverzaci. Takže jsem brzy pochopil, že chci-li se učit jazyky, musím to vzít do vlastních rukou.

Znáte to, je poslední den před vysvědčením, ve škole se už neučí, ale přesto tam musíte jít. Nakonec jsem tento výlet ustál s příkladnou ladností.

Messina a Ariminum to byly dvě města na jihu a severu římské říše, kde staří římané pumpovali pytle s obilím na dřevěných kárách z jednoho do druhého, osli tam otáčeli mlýnskými koly a kolem podobných věcí se točila celá jednoroční čítanka latiny. Další roky jsme překládali Ovidia a Vergilia z latiny do němčiny.

Jelikož jsem na gymnáziu v Rakousku nastoupil o rok později, vyvstala nutnost nejen učit se latinu přes němčinu jako povinný třetí jazyk na gymnáziu, ale ještě jí celý rok dohnat. Když jsem se po půl roce rozkoukal v němčině, opřel jsem se naplno do latiny a tak jsem se dostal do mašinérie firmy živící se doučováním.

V koutu tří zemí kolem Lichtenštejnského knížectví jsme celá rodina několik let žili a zde jsem si také utvořil svůj subjektivní názor na jednotlivé německy mluvící země.