Gaunerská nátura lidí v ČR a její skoro absence v německy mluvících zemích
Česká gaunerská nátura v nejfrustrovanějších lidech sice stále přetrvává, ale ta šťastnější většinová část populace v ČR se už mezilidsky pomalu začíná podobat té v německy mluvících zemích.
Trvalo to sice dlouho, dvacet let po revoluci se nedělo nic, ale teprve posledních 5 - 8 let zaznamenávám v růstu zodpovědnějších občanů výrazný pokrok a to i v řadovém stotisícovém městě v ČR. Jak z médií tak na ulicích je jasně patrný směr změny k lepšímu.
Okoralé a rozpadlé – lidé přestávají pouze udržovat stav chátrání
Dost mě těší, že v nijak urbanisticky vyspělém stotisícovém městě teprve v posledních letech v centru vyrostla řada budov na první pohled městských. Pozdě, ale přece. Dokonce lavičky a parky začínají být upravené, děti mají opravená hřiště, pískoviště a trávníky přestávají být plné psích exkrementů, chodníky přestaly být vypouklé od kořenů topolů. Dokonce jednou jsem z okna pozoroval důstojného českého důchodce, jak sbírá do pytlíku výkaly čerstvě pořízené svým psím exkrementiérem, což mě dojalo až k slzám. Městské budovy se začínají blyštět novotou a blikajícími reklamami, obytné baráky máme na sídlišti snad všechny rekonstruované. Trolejbusy už nejsou kulaté rozvrzané pekáče s věčně kvílejícími tyristory. Velmi pozvolna začínám mít luxusní dojem jako z rakouských třicetitisícových prdelí, které však vypadaly měštštěji, než naše Praha.
Lidé se konečně začínají dívat na okolí, ve kterém sami žijí, začínají si více vážit sousedských a pracovních vztahů, a jednou snad přijdou i dny, kdy se v České Republice zbavíme polorozbořených vesnic a snad jednou dokonce budeme projíždět českou vesnicí bez zvedajícího se žaludku a naopak se nadchneme obdivem, jako při dojmu třeba z upravených vesnic rakouských!
Okoralé a rozpadlé přestávají být i mezilidské vztahy - to hlavní
U těch nejfrustrovanějších vrstev, se kterými se bohužel musím scházet v hospodách, kde sbírám materiály pro tuto obsahovou sekci stránek, u nich stále přetrvává názor: "Mám právo být nasraný a každý mi to musí odpustit případně to se mnou bude zcela samozřejmě sdílet."
Vztahy typu: spolunakupující v obchodě, spolučekající ve frontě, prodavač - zákazník, učitel - student, učitel - rodič, občan - politik, živnostník - zaměstnaný, a dokonce i zaměstnanec - zaměstnavatel se viditelně začínají zlepšovat.
Proslulá seriózní mezilidská domluva v duchu nepsaného vyššího principu známa z Německa, Rakouska, to stále není, ale pokud se bude ČR nadále vyvíjet v dosavadním duchu, za dalších dvacet let to může být tak, jak jsme před jinými dvaceti lety obdivovali za západními hranicemi tuzemska.
Lidé jakoby pomalu všichni najednou začínají chápat, že v životě jsou spolu na jedné lodi a že jim jde všem zhruba o to samé, tedy v klidu si nějak prosperovat a že není potřeba nadělat si zbytečně nepřátele ve vlastních řadách. Možná je to pouze tím, že se věkově přesouvám ze škol k lidem středního věku, kteří už nejsou tak divocí ve svém jednání. Ale přesto i když rozmlouvám s mládeží, připadá mi, že pomalu už to přestává být ta sebranka zlořádů rostoucích pro šibenici, jakou jsem dennodenně potkával na základce v porevolučních letech. Najednou, jako by jim ubývalo rebelství a bezdůvodná nesnášenlivost a přibývala pokora a bezdůvodná tolerance. Dokonce mladí začínají více dětinštět a prožívat své mládí, už to není ta předčasně dospělá banda. To je rozhodně známka dobrého vývoje v ČR, neboť právě na Rakouské a Švýcarské mládeži jsem obdivoval jejich vytrvalé dětinství až do středního věku, umění bohatě prožívat své dětské strasti a slasti a přitom bez urážení kamarádů a nadávání. Dnešní mládež, se kterou se záměrně pro účely těchto studií setkávám v těch nejhorších hospodách po půlnoci, se i přesto nějak začíná civilizovat, uznávat, že slušné chování působí důstojněji, než jak je učili jejich proletářští předkové.
Utopický vzor Švýcarska
Snad jedině ve Švýcarsku, kde jsme se jako cizinci nejdříve setkávali s nejhůře prosperující vrstvou, tam snad ani nebyli naštvaní lidé. To bylo neuvěřitelné, že i ten poslední drsně pracující a nejhůře placený, co nemá rodinu, auto, dům, neustále se mu něco nedaří a pořád ho něco bolí, dokonce i ten se dovedl chovat vřele, seriózně, zodpovědně k ostatním a když viděl někoho v přechodně ještě tísnivější situaci, neschopného se ani zpočátku domluvit, rád a s úsměvem mu pomohl. Přitom ve Švýcarsku společnost vůbec není tak rovnostářská, jak to známe z našich zemí Višegrádské skupiny. Ve Švýcarsku pokud je domácnost z nejchudších, tak má skutečně problém se při té drahotě vůbec pořádně najíst! Její dobře se mající sousedé nejsou pouze třikrát bohatší jako u nás, ale klidně třicetkrát! Důvodů pro mezilidskou závist i nenávist by tam mohlo být daleko více než u nás. Přesto jsme ani mezi nimi po českém vzoru věčně rozezlené nadávající buřiče nepotkávali.
Švýcarsko bychom si rozhodně neměli brát za vzor. Jeho bohatství a způsob jak k němu došli je české realitě natolik vzdálen, že jakákoli inspirace Švýcarskem je čirá utopie. Vždy se směji smělým plánům politiků, jak chtějí něco u nás udělat po vzoru švýcarského modelu. Ale s německy mluvícím světem obecně, si již začínáme pomalu podávat ruku jako rovný s rovným. Trvalo to, ale naši lidé od nich snad konečně odkoukali, v čem to je, a snaží se to pozvolna nastolit u nás. Jenom nesmí u nás opět přijít v dalších dvaceti letech nějaká zásadní politická změna, která by zase přiměla lidi uvažovat ve směru přes padesát let zajetých kolejí.
České pekelnictví versus západoevropský nadhled
Stále tu však platí vysoká míra netolerance, posmívání se a vyhledávání konfliktů. Jako příklad by mohla posloužit Show Jana Krause, jejíž obdobu prostě na německých televizích nemáte šanci spatřit. Když jsem jako dítě přestupoval jako úplný cizinec neschopný se domluvit do rakouských / švýcarských škol, očekával jsem, že to bude podle české předchozí znalosti peklo na zemi, že to nevydržím ani prvních čtrnáct dní. Ihned jsem byl překvapen, jak se se mnou všichni párají, spolužáci i učitelé, jak mi pomáhají a velmi často s pochopením přehlédnou trapné situace, do kterých jsem se zpočátku neustále dostával. Byl jsem nadšen, unešen tou vzájemnou harmonií a rychle jsem se zlepšoval v jazyce a rostl v jejich očích, abych se po několika letech vypracoval prospěchem i slávou až na špici třídy.
Když jsem pak po letech přestupoval na české gymnázium, do toho školského koncentráku a pekla neutěšených mezilidských vztahů, ač jako necizinec schopný se prvotřídně česky domluvit o všem a ihned, měl jsem to desetinásobně těžší. Při té závisti, netoleranci, shlížení, všudypřítomnému drsňáctví a neutěšené situaci věčně frustrovaných českých učitelů, nebyla to žádná sranda. Brzy jsem si začal říkat: "Vítej zase doma." Po měsíci jsem došel k pevnému názoru, že to tady musím ještě pár roků doklepat, vydržet, pasivně raději nikomu nic nedokazovat, šedivě proplout cestou nejmenšího odporu a pak po mě potopa! Ne, opravdu bych nechtěl být cizincem, snažícím se proplout v české škole! Ten by se musel buď do čtrnácti dnů zbláznit nebo rezignovat a vrátit se za každou cenu domů.
V tomto směru, jak tak sleduji chování lidí v českých hospodách, se zatím asi pramálo změnilo. Naštěstí ale stále více českých rodin mívá mladé se zkušeností ze studií v západní evropě, kteří tam jejich duchu přišli na chuť a pozvolna to začínají přinášet k nám. Doufejme, že obroda nebude trvat tak dlouho, jako doba, po kterou se to kazilo. Teď ještě jestli bude Robejšek prezidentem, se ten vývoj s dobrým příkladem zase trochu urychlí.
Zdroj
Poznatky z vlastního života v ČR a německy mluvících zemích