Jak jsem se málem radikalizoval, aneb co se děje v cizině v hlavách fundamentalistů

Dokonce i Čech v cizině pochopí, co se odehrává v hlavách vykořeněných...

Cizinecký koloběh

Věčný koloběh cizineckého života plyne vždy tímto směrem: Od nadšeného přijímání hostitelské země, přes stesk po domově, až po výbojné odmítání a nakonec k radikalizaci ve třetích generacích cizinců. 

Vůně domova

On ten domov má zcela zvláštní iracionální aspekt, že se do něj chcete vracet nebo si ho v cizině připomínat a znovuvytvářet, ačkoli původně jste z něj utíkali, protože to tam vlastně stálo za houby.

Jazyková situace ve Švýcarsku

Když se pohybujete v prostředí, kde na Vás tři roky mluví celý den pouze německy, ještě se ve škole učíte další dva cizí jazyky a k tomu ten nový hlavní jazyk, kterým všichni domácky hovoří o školních přestávkách, v MHD a v obchodech, je pro vás nesrozumitelnou směsí zvuků (švýcarština, vorarlberština), to dá hodně nároků na nervy, to vydržet. Občas na vás přijdou teskné chvíle, jaké z Čech dosud nepamatujeme. Jste sice imrvére obklopen lidmi, ale zároveň pořád sám.

Úřední a rodný jazyk nejsou totéž

Je tu totiž situace ve Švýcarsku, v Lichtenštejnsku a ve Voralbergu, že jedna němčina je úřední a tou se mluví o vyučovacích hodinách, večer ve zprávách a píší se v ní knihy. Druhou němčinou mluví lid o přestávkách, v MHD, v obchodech a na večírcích. Vlastní je jim jazyk, co neexistuje v písemné podobě, předává se pouze ústní tradicí a němčině je podoben asi jako polština češtině. Dlouhodobě to není nic vtipného, naopak vás to pronásleduje v každé společenské situaci. Jazyk, který by mohl tvořit nový domov, ale zároveň nemáte šanci se ho naučit a vidíte, jak ta bariéra i po letech pořád přetrvává a že sice ve škole a v práci prosperujete normální němčinou báječně, ale do domáckého sousedsky-kamarádského mezilidského styku se prostě nevyhrabete nikdy. Ono to časem leze člověku na mozek. 

Cimrman nás držel nad vodou

Já se sestrou v nové švýcarské domácnosti jsem se to částečně naučil řešit takto: Měl jsem na počítači tehdy v roce 2000 všech tehdy jedenáct her Divadla Járy Cimrmana a pouštěl jsem si je každý den před spaním, díky čemuž je znám prakticky nazpaměť a vlastně to dělám dodnes i deset let poté a zřejmě tím jednou zdědkovatím. Jedině tak si vysvětluji, že mi z toho dosud nepraskla kebule a že jsem nešel postřílet lidi v autobuse nebo přejet školku na přechodu pro chodce. Ačkoli jsem jinak povaha dobromyslná, ten cizinecký tlak věčného nezapadání do kolektivu a nemožnosti říci jim věci tak, jak je skutečně chápu, ten tlak je neúprosný a s časem roste. Takže v podstatě radikalizaci cizinců v třetí generaci chápu. Ty myšlenky mě také často napadaly, ale nic takového se naštěstí nestalo, Cimrman tomu tlaku uvolnil a já mohl klidně spát. Přinesl mi kvalitní oddechový český humor v ryzí češtině, to byl můj kousek domova přivezený do Švýcarska a neříkám, že umožnil, ale pomohl mi přečkávat další dny, měsíce a roky. Divadlu Járy Cimrmana bych utvořil a věnoval dosud netušenou cenu "za ukájení vlasteneckých pudů Čechů v cizině."

Člověk je doma pro základní životní vazby

Ačkoli jsme si tam žili ve srovnání s Čechami jako prasata v žitě, samo mě to táhlo domů, do toho hnoje, kde je všechno neúpravné a nic nefunguje. Měl jsem zesilující pocit stesku po domově, ačkoli v Čechách by mne dříve nic takového ani nenapadlo. Ačkoli v cizině kolem r. 2000 byla řada věcí lepší než u nás, stýskání jsme po letech začali pociťovat všichni čtyři a nakonec spolu s dalšími událostmi to vedlo k tomu, že jsme se vrátili celá rodina. 

Běžěnci na tom byli lépe

Uvažování afrických a balkánských běženců je naprosto jiné. Oni vědí, kde mají své kořeny a naopak mnohdy riskují život, aby se ze svého domova, seč jim síly stačí, vymanili. Oni prostě nemají to dilema, že se mohou kdykoli vrátit a tak je to nepálí. Vědí, že do ciziny utekli jednou a provždy, vědí že se domů již nikdy nevrátí a znají spoustu případů lidí, kteří se ze své vlasti včas nedostali a právě proto nějak z(a)hynuli.

Po prvním půlroce v cizině jsem zauvažoval o věcech, které mi nikdy nechyběly, považoval jsem je za přirozené a pobíral jsem je automaticky. Teprve po prvním půlroce jsem začal leccos přehodnocovat a viděl věci dříve netušené, přesně jak to říká Lábus ve filmu Slunce seno erotika.

V přeplněném kupé stále sám; jsou nápomocní

Na jednu stranu vražedné extremisty chápu – sám jsem měl co dělat, abych se neoctl úplně v jejich pohnutkách. Do západní Evropy jsem se dostal chtíc nechtíc přes noc a zůstal tam přes tři roky. První půlrok byl velmi krušný. Když se takle jednou a na dlouho octnete v cizině, je to, jako když se znovu narodíte. Jenže mě bylo v té době 16 let! Přesto se úplně od nuly učíte řeč, poznáváte město, dopravu, jak to chodí ve škole, na ulici, v obchodech a v sousedství. Ze svého dětství tam nemáte vůbec žádné přátele ani známé, jejich síť si teprve horko těžko nově budujete. V podstatě jste skoro dospělý, ale zároveň neschopným dítětem, co se někdy chová jako idiot či aspoň hluchoněmý, protože prostě neumíte jazyk a ve víru každodeních náhod nedokážete včas vyčerpávajícím způsobem zareagovat. Jste plně odkázáni na pomoc druhých, k čemuž naštěstí německy mluvící národy přistupují s velkorysostí a tolerancí. Až jsem se divil, že si ze mě v trapasových situacích nikdo neutahoval, nikdo se mi nesmál snad ani za zády a nikdy ho nenapadlo dělat mi naschvál problémy ještě větší, jak si to dělají Češi po vlivu bolševiků z Moskvy. Zde vidíte, jak ty německy mluvící národy opravdu mají jakýsi vyšší pocit družnosti, vyšší princip. S touto jejich úžasnou pomocí jsem se do půl roku rozkoukal v jazyce a po prvním roce už jsem ve škole vše zvládal a byl zkoušen a známkován stejně, jako jeden z nich. Častokráte jsem si říkal, jak by asi vypadal obrácený scénář: Švýcar či Rakušan by v českých nevycválaných porevolučních podmínkách na českém gymnáziu s všudypřítomnou neotesaností, neempatičností a neiniciativou Čechů nepřežil ani 14 dnů.

Nedorozumění je největším nepřítelem cizince

Bohužel i po letech stále dochází k nedorozuměním, které se občas stanou člověku i doma v češtině: Kdy něco myslíte dobře a oni to pochopí opačně a dochází ke konfliktům, kdy je vám v běžné dennodenní komunikaci křivděno a vy stále ještě nejste řečově tak vybaven, abyste jim to dokázal ve vteřině vysvětlit a uvést své jednání na pravou míru. Jsem asi akcentovaná osobnost a záplava nedorozumění mi vadila strašně. Kvůli nim jsem vlastně nikdy nikomu tam neukázal, jaký opravdu jsem. Vždycky jsem byl jen maska pro danou situaci a byl jsem tak trvale brán.

Tady začíná to dusno a postupně se to tlakuje. Jednosměrní emigranti v tomhle mají jasnou výhodu. Vědí, že nikdy ani omylem se nemohou domů vrátit. Domov pro ně ustal a čím dřív na něj zapomenou, tím lépe pro ně. Člověk, který ve Švýcarsku permanentně váhá, zda se náhodou nevrátit domů, to má těžší.

Po dvou letech jste už neoficiálně přijat jako jeden z nich. Tedy nároky na tebe v soutěži (práci, škole) kladou stejné jako na jednoho z nich a všechno jde. Mimo soutěž cítíš, že stále jeden z nich nejseš, poněvadž se pořád ztotožňuješ s rolí, že musíš dělat ze sebe vola, protože občas nějakou zásadní organizační informaci nepochytíš a uděláš zásadní a všem nápadnou chybu. V nesoutěžní mezilidské komunikaci (o přestávce, na obědě, na chodníku) je hlavní problém ten, že se stále cítíš být cizincem a kolikrát jim chceš něco významného vysvětlit, ale nejde to dost rychle, hledáš slova, nenechají tě domluvit, vkládají ti do úst vlastní názory na míle vzdálené těm tvým opravdovým... Zkrátka ačkoli ve školním a pracovním životě zvládáš vše dokonale, v osobním životě jsi mimo. 

Averze se rodí a ačkoli zaháněna, je stále větší

Dříve nebo později to každého začně štvát a rodí se v něm averze. Z tohoto důvodu trochu chápu kulturní extremismus vznikající v muslimech v třetí generaci přistěhovalců. Oni totiž naráží na ten samý problém: Narodili se tam, umí bravurně řeč, ve školách prospívají, mají stejné občanství,  ale stále nejsou přijati v mezilidském měřítku. Sice už ani nejsou za blbce jako tenkrát já, ale pořád jsou za cizince, pořád mají mentalitu svých rodičů, pořád si s nativním obyvatelstvem ne úplně rozumí. Přitom ale každý den celý den se musí chovat podle hostitelských pravidel a dusí se v tom. Tlak, který jsem pozoroval u Turků na gymnáziu v Rakousku a na Albáncích a Makedoncích v Švýcarsku, tlak který chápu, ale zároveň je mi jasné, že mírové řešení to nemá. Mírumilovné řešení vlastně není řešení, ale pouze oddalování probému. Občas prostě někomu "prdne v kebuli" a spáchá trestný čin proti hostitelské populaci.

Terroranschläge, nutkání k návalům extremismu

Jediným řešením je neemigrovat, nepřijímat cizince, nestěhovat se, být doma. Jihoafričtí rasisté mají pořekadlo, že rozdílné řeči na zemi vznikly proto, aby se lidi nemísili. Každý ať si je na svém písečku. Po osobní zkušenosti s cizineckým životem mi nezbývá než souhlasit. Cizinectví je peklo a občas prostě někdo tu a tam postřílet redakci musí. Takovým velkým viditelným činem se upustí pára celé postižené skupině, dočasně jim to pomůže. Ale kotel se tlakuje dál a globalizace pomocí letadel jen přikládá do ohně. Pěkně nám to s tou globalizací pohnojili. Jediným řešením je čas, kdy člověk zapomene na své kořeny, upustí je, nemá je a přitom je v hostitelské zemi opravdu doma a  jako domov ji vnímá. Jenže, to, odhaduji, nastává až tak v páté generaci přistěhovalectví. V první až třetí generaci jsem nepotkal nikoho, kdo by měl toto vyřešené. Naopak jsem stále potkával lidi, kteří si ještě po 40 letech říkávali: Že jsem tenkrát nezůstal sedět na prdeli. Že jsem měl tohle zapotřebí. Vždyť život ve své domovině by mohl být tak jednoduchý!

Jedné strany se to bolestně týká, druhá o tom ani neví

Přitom opatření na ono upuštění páry přistěhovalcům ze stran hostitelů neexistují žádná. Vyléčí to jedině čas. Ale dokáží cizinci v hostitelských zemích přežít test časem? My Češi na to máme dobré pokusné králíky ve Vietnamcích. Až generace mých dětí jednou ve školách uvidí, zda vietnamci v páté generaci se již budou cítit Čechy beze zbytků, bez dalších pnutí a tlaků.

Žijeme v globálním sociálním experimentu

Když už lidstvo tedy musí migrovat mezi cizinou a domovem, měl bych pro něj jeden vlastní zkušeností získaný návod na cizineckou krizi: Populace cizinců velikostí nikdy nesmí převýšit původní většinu. Po 2020 se říká, že po pás je v té břečce dnešní Británie. Na Británii a posléze na Francii uvidíme výsledek hořkého pokusu, kam až to může zajít, když menšina převýší původní většinu. Tuším, že to nebude pěkná podívaná a že dotyčný kus Evropy, kde se to vaří, zůstane v Evropě možná jen geograficky a bude záležet jen na dobré vůli novopečené většiny nekřesťanských Britů a Francouzů, jestli Británii a Francii vystřihnou z kulturní mapy Evropy nebo jestli se už asimilovali natolik, že rozdíl mezi bledým a tmavým Francouzem ani nevnímají.

Němci a Švýcaři na to jdou s preventivní převýchovou, což je sice zpočátku drsnější řešení, ale proto by se jim to naoplátku na konci experimentu nemuselo vymknout z ruky. V Británii a Francii, po 2020 tušíme, že se k něčemu schyluje, zatímco v Německu snad ne. Ovšem Německo v tom bahně je někam nad kotníky, maximálně po kolena, takže tam problém hned tak rychle nedosáhne kritických mezí. Navíc jsme aspoň v německých zpravodajských stanicích svědky toho, že je tu skupina Turků, kteří bývají němečtější než Němci sami - jacýsi ultraněmečtí příkladní vzorové toho, jak má správně tento sociální experiment vypadat. Němečtější než Němci a přitom s tmavou pletí. O ničem takovém jsem z Francie ani Británie dosud neslyšel.

No a nakonec to již přišlo i na nás. Náš drobný experiment již tři generace běží s vietnamci, a tam,  domnívám se, zatím žádný převrat nehrozí. V nejnovější době zřejmě sami zakrátko budeme v podobném experimentu žít s Ukrajinci. Zde to budeme mít jednodušší v tom, že Ukrajinci jsou také běloši a také křesťané stejných žebříčků životních hodnot (skoro). Pokud se do deseti let v Británii a Francii budou lidé na ulici střílet, Němcům by to do dalších dvaceti let s jejich systémem dobrého vzoru a převýchovy snad už mohlo vyjít a nám s Ukrajinci to vyjde téměř určitě. Výhoda tkví prostě v tom, že jediný rozdíl mezi Ukrajincem a Čechem je na první pohled pouze v příjmení. Některé roztoky jsou spolu neomezeně mísitelné, kdežto jiné vůbec.