Švýcarské kumulování rodového bohatství

Skromnost, praktičnost, spartánství

Nejvýraznějším poznatkem o Švýcarech je jejich neuvěřitelná skromnost a šetrnost. Nebál bych se použít termínu držgrešle, protože šetří i na věcech, na kterých by to řadového Čecha ani napadlo. Tedy třeba na jídle, na rozšoupnutí se při oslavách, na ošacení, na ženské péči o svůj vzhled, na nábytku nebo hračkách pro děti. Na první dojem žije švýcarská domácnost neustále v spartánském odříkavém stylu. Žádné chlastby až do noci, žádných 10 piv denně. Utratit za takovou nepotřebnost jako pivo nebo víno horentní sumu, by bylo pro většinu Švýcarů zděšením z naprostého úpadku. Oni celý rok mluví pořád jen v tom duchu jako, jak je všechno drahé, jak musí šetřit, na čem se jim v poslední době kde podařilo ušetřit, jaké hejblátko si doma zbastlili svépomocí, aby si ho nemuseli kupovat.

Měna je to nejen tvrdá, ale také krásná.

Má to dva důvody z Franku (CHF) plynoucí. Stabilita měny a cenové hladiny se třeba po celou generaci nehnou a lidé s tím počítají. Vědí, že co si tenkrát mohl s daným obnosem koupit jejich otec, že tu samou hodnotu pořídí dnes i syn. To je něco pro nás naprosto neuvěřitelného. Čili je tam jistota a s ní se pak radostně šetří. Za druhé síla franku. Oni vědí, že když si pravidelně odřeknou denní pivo či spíše víno, že si za to každé dva roky pořídí dost drahé kvalitní auto. Čech by si za roční odříkání piva koupil maximálně pokojové rádio, takže radši chlastá!

Na kvalitu Švýcaři rozhodně slyší

Švýcaři jsou párkrát za život naopak schopni utratit značnou část jmění za věci, na které by to Čecha opět ani nenapadlo. Třeba novou kvalitní střechu, která vydrží po tři generace. Okapy z ušlechtilých kovů, které uvidí v nezměněné podobě ještě generace vnoučat. Dlouhověkost a neopotřebovávání je hlavní švýcarskou devizou.

Rodina a auta

Zmíněná auta má čtyřčlenná rodina ráda zpravidla dvě až tři v držení současně. Jeden luxusní rodinný bytelný bourák, který doveze celou rodinu s celou bagáží až do hor i za sněhové bouře a celodenního únavného kličkování po všudypřítomných švýcarských serpentinách. Toto auto nesmí snadno zahučet do propasti s celou rodinou. Robustnost (víceúčelovost), životnost a komfort jsou zde především žádány. Tohoto auta si tak váží, že ho skoro nepoužívají a prakticky celý rok jim dlí v garáži. S ním vyjedou akorát dvakrát do roka svátečně a to jednou na dovolenou a jednou na podnikový zábavný víkend, ukázat se s ním před kolegy. Někdy mají i auto třetí, do jehož financování co nejdříve tlačí děti, protože je to většinou sportovní dvoudvéřový BMW kabriolet právě pro dospívající děti a jejich randění. Hlavní je ale auto druhé, které je přesným opakem prvního. Lehká úsporná ničím neoslňující kocábka (novější Columbův pekáč), kterou denně jezdí zpravidla nejlépe vydělávající člen domácnosti do práce a manželka po večerech na nákupy. U druhého vozu jde jen o to, aby to jezdilo a nenadělalo příliš ostudy.

Sporost a dlouhověkost věcí i lidí

Dlouhověkost je tam přítomna všude a vychází z naprosto stálých trvalých hor. V jedné rodině se tak nezřídka setkávají příslušníci i čtyř generací. Plánuje se pořád do daleké budoucnosti a se švýcarskou stálostí ekopolitické situace se skutečně dá úspěšně plánovat na generace dopředu v rámci celých rodů.

Učebnicová Švýcarka - nenamalovaná, praktického ražení, s šedivým květákem, z očí srší moudrost a hrdost.

Kumulování majetku třeba po pět generací, rodinné firmy

Typickým švýcarským podnikem jsou rodinné firmy, rodinné ordinace, dílny, kanceláře, hotely. Zatímco u nás je rodinná firma pejorativním pojmem, kde se má za to, že je tam někdo z protekce, nemaká, nesnaží se, spadlo mu to do klína … apod. V Švýcarsku je tomu obráceně. Má se zato, že rodinné firmy makají tvrději než nerodinné právě proto, aby dělaly čest své starobylé pověsti a jménu zakládajícího ještě žijícího pradědečka. Nebere se to tak, jako že jejich otec byl schopným někým a ti mladí se jen uměli dobře narodit. Naopak si jich sousedé váží jako těch, kteří se musí sec sakra otáčet, aby svou rodinnou firmu s takto dobrou pověstí v co nejlepším pokračování předali dalším generacím. A tak jsou tam celé rody řemeslníků, lékařů, právníků, kde se řemeslo i rodinná ordinace předává z otce na syna, kam až anály (letopisy) sahají.

Kumulace ideálně od středověku a propastné rozdíly nerovnostářství

Z výše popsaných okolností plyne, že ne jako u nás, ten nejbohatší je jen třikrát tak bohatý než chudý. Tam je rozdíl mezi bohatou a chudou rodinou klidně deseti až dvacetinásobný. Přitom se pořád drží při zemi a nesnaží se své bohatství ihned rozfrčet ani setrvale ukazovat na odiv ostatním. Jsou tam dokonce rody bankéřů a hoteliérů či majitelů lázní a klinik s možná dvousetletou tradicí. Oni se nepotřebují před nikým vystavovat, jen vědí, že mají a to je hřeje.

Askeze ve všem, zákazy projevů bohatství ve školách

Nejlépe znatelná je tato snaha ve školách u dětí, kdy jedno může mít za rok třeba deset mobilů, každý týden nové oblečení, zatímco spolusedící v lavici chodí celý rok v šusťákách a za mobil má pořád letitou otřískanou cihličku. Tito rodičové se naopak velmi snaží svůj blahobyt skrývat a dětem zakazují se ve škole předvádět a schválně je drží zkrátka a nic moc jim nekupují, právě aby se to neproláklo a nepůsobilo příští zlo. Aby se zamezilo rozdílům dětí z různě bohatých rodin ve školách, vím že tehdy řada škol úplně zakazovala a zabavovala dětem mobily, discmany a podobné výdobytky. Kvůli ošacení se zase zaváděly v některých školách někdy kolem roku 2003 školní uniformy, aby prostě všichni žáci vypadali stejně a fertig. Nenasycený pak nasycenému nezávidí a nasycený zas nemůže machrovat a mít nad ostatními frňák nahoru, což se sice nezdá, ale nakonec to přispívá k dobrým mezilidským vztahům, vztahům rodičů a školy a celkově pokojné švýcarské zdravě optimistické náladě.

Nasycenost zhruba úměrná tomu, jak dlouho jste Švýcarem

Problém rozdílů nastává zejména mezi cizinci, cizinci v ixté generaci a odjakživými Švýcary. Kvůli stabilním faktorům tam platí nepsané ale fungující pěstní pravidlo (Faustregel), že jsi zpravidla přesně tolikrát bohatší, kolik generací byli už tvoji předkové Švýcary. Přivandrovalci jsou ti nejchudší, protože ještě nejsou Švýcary ani v první generaci a pokud nejsou zrovna dětmi štěstěny, čeká je krutých prvních patnáct let tvrdé práce a žití od výplaty k výplatě a skutečného odříkání v plošně nejbohatší zemi světa. Ti co jsou Švýcary už pátou generaci, mají před cizinci prostě náskok jednoho století a ti co jsou Švýcary od středověku, mají náskok třeba padesátinásobný. Proto tam ale cizinci tolik chtějí, protože vědí, že ke stáru se tam dožijí štěstí a s jistotou ho předají potomkům. Což v zemích odkud utíkají nelze zaručit dostatečně.

Švýcaři jim to ale nedají bez práce. Vlastně prvních 15 let je mírnou zkouškou ohněm, jestli opravdu vydrží, naučí se prosperovat i žít v minimálně dvou švýcarských jazycích, jak se budou děti učit, jak budou dobře vnímáni sousedskou, občanskou dokonce i evangelickou komunitou. Slýchal jsem o škrcení cizinců podobou vyšších daní pro nešvýcary, vyššími cenami zdravotního pojištění, vyššími náklady života z důvodů nečlenství v některých organizacích. Sám jsem třeba jezdil ze Švýcarska denně na gympl do Rakouska přes Lichtenštejnsko přes dvoje státní hranice dvakrát denně (tam a zpět) školním autobusem. Vím, že například lichtenštejnské děti jezdily lichtenštejnským školním autobusem snad po celé dětství zadarmo. Roční permanentky si se značnou slevou platili Švýcaři a Rakušané, kdežto dětem cizinců byly k získání celoročních slev kladeny bariéry. Krátkodobí cizinci si dokonce museli cálovat denní jízdu na přepážce u řidiče a že to tehdy stála jedna jízda 3 franky a 50 rappů, což byla cena jednoho skromnějšího jídla v restauraci nebo dvou lepších piv (Erdinger), tehdy v přepočtu na koruny prostě stovka. To znamená, že příspěvky četných cizinců prakticky cálovaly celoroční dopravu do školy rozeným Švýcarům a Lichtenštejncům.