Kebab v Lichtenštejnsku kousek od vládní vily, též nepovedená rodinná přesnídávka

Majitel zlatého dolu, turecký důstojný pán zpychnul provozem svého Schnellimbiss bistra ve Vadůzu před knížecí vilou natolik, že se s námi nepáral. Je to jeden z mála případů, kdy přistěhovalec udělá v hostitelské zemi takové štěstí už v první generaci přistěhovalectví, že si může dovolit trochu arogance.

Táta jel jednou ráno do práce a už při jízdě autem mu byly divné uzavřené ulice a spousta objížděk na cestě do Schaanu. Na místě samozřejmě celý areál budov uzavřen, nikde ani vrátný. Od kolemslavících se dozvěděl, že dnes je lichtenštejnský státní svátek (gesetzlich anerkannter Feiertag (öffentlicher Ruhetag)), in dem die meisten Strassen in Vaduz gesperrt und voller Menschen sind. Konec konců všichni jsme jen lidé a člověk v cizí zemi má teprve právo na výjimku. Mně samému se také stalo vícekrát, že jsem bušil v osm ráno na brány gymnázia o kousek dál v Rakousku, dokud mi neodemkla uklizečka a nesdělila mi, že ten den jsou prázdniny.

Tak si řekl, že si v knížecí svátek zajede přímo do Vaduzu na snídani.

Schnellimbiss Liechtenstein

Vybral si tamní slavné turecké kebabárium blízko vládní vily. Netuše jak to nakonec dopadne, objednal si klasický jehněčí kebab a zeptal se přímo tureckého majitele kolik to tam stojí, jak bylo jinde obvyklé. On totiž pan turek tam buď ten den nebo možná vůbec nikdy neměl ceník. Ceníky jinak byly v celém koutu tří zemí všude běžné. Byl zřejmě denně zvyklý rejžovat na knížecí rodině, bankéřích a finančních právnících, kteří u něj denně zastavovali své mercedesy pro jehněčí a cena pokrmu jim byla ukradená.

A tak se ho táta klasicky solidní němčinou (němce a Hochdeutsch tam také nesnášeli) zřejmě jediný člověk za rok toho turka zeptal, kolik to u něj stojí. A to ještě v národní den! Myslím, že to byly narozeniny knížecího otce. Turek měl buď špatný den nebo to bral jako provokaci a tak se nonšalantně nasral a nedaje nic znát, nasypal do kebabu hrst nahrubo drceného chilli. Táta si jich koupil svátečně několik, pan restauratér mu to krásně zabalil do alobalu, pak do papíru, třetí tátovi do ruky, krásně mu pogratuloval a vyprovodil ho k autu (těsně u baráku). No a táta jel svátečně mimořádně ráno zase domů, ovšem už za volantem zjistil, že pro nesmírnou pálivost je to jídlo prakticky k vyhození. Sotva toče volantem nakonec dojel domů a jelikož sám skoro nic nesnědl, nabídl téměř celé jídlo nádherně grilovaně jehněče vonící nám, tedy mámě a dětem. Celé rodině potom doma hořely huby lítaje v křečích na verandu a zpět. Všechny kočky jsme museli vyhodit z okna na trávu, aby to náhodou nesnědly, protože jehněčí byl magnet nejen na kočky. Takže kebab, který jsem si kupovával ve Švýcarsku na nádraží za 4 franky a 30 rappů, v Rakousku na starém městě za 40 šilinků, stál tři kilometry vedle ve Vaduzu třikrát tolik a ještě se nám takto pěkně vyplatil. Popisovaná eskapáda by se dala označit jako rodinná přesnídávka v Lichtenštejnsku.


Starý majitel zřejmě se synem. Fotka je nová, z internetu, nicméně nebýt toho baretu, vypadá dědek pořád stejně jako tenkrát.

Nakonec tuším, že jsem to byl já, kdo se toho správně po česku chopil a se slovy: „Přece to tu nenecháme!“ Po způsobu Slunce Seno Erotika, všechny tři jsem sežral. Byla to moje první zkušenost se sytě rudými kusy chilli, které mi už od té doby nijak zvlášť nevadí. Mimochodem musím vyvrátit v Česku hojně rozšířený mýtus, že chili pálí dvakrát (cestou dovnitř i ven). Není to pravda, mně se nic takového nestalo ani ostatní příslušníci rodiny nikdy nic podobného nehlásili. A tak pálí-li vás děsivě stolice při kálení pálivého pokrmu, nechte si laskavě vyšetřit konečník, možná Vám to jednou zachrání život!

Další věc o pálivém a to jsem tenkrát nevěděl, je, že skoro okamžitá úleva přijde po vykloktání úst hodně koncentrovaným alkoholem. Kapsaicin, tedy látka zodpovědná za pálení, je totiž výborně rozpustný v lihu a jím se trýznivé zbytky na chuťových pohárcích dají účinně odplavit.

K pálivosti jídel u stánkařů v německy mluvícím světě
On totiž každý správný turecký kebabář má nepsanou povinnost se při objednávání zeptat: „Mit scharf, oder ohne scharf?“ Tedy doslovně: „S ostrým nebo bez?“ Což pokaždé dělali všichni kebabáři, s kterými jsem se setkal, jak na náměstí v Rakousku, tak na nádraží ve Švýcarsku.

Takhle to tenkrát tedy dopadlo s kebabem z Vaduzu. Byla to asi přirážka hlavního města. Pranic nepomohlo, že to hlavní město bylo ve státu o velikosti Chrudimi. A snad právě pro to!


Stará a nová část knížecí vily (der Landtag). Sídlí tu skutečně celá vláda a ještě je tu základní škola a galerie!

DC home |
Portál vojenských technologií |
Ostatní články |
Organizační

Rád zkoumám, co zkoumají.
Richard Hammond, DigCest