Několik poznatků o učení se latiny přes němčinu a dále o učení se jazyků obecně
Messina a Ariminum to byly dvě města na jihu a severu římské říše, kde staří římané pumpovali pytle s obilím na dřevěných kárách z jednoho do druhého, osli tam otáčeli mlýnskými koly a kolem podobných věcí se točila celá jednoroční čítanka latiny. Další roky jsme překládali Ovidia a Vergilia z latiny do němčiny.
Předmět Latein na Bundesoberstufenrealgymnáziu v Rakousku
Tímto tempem se tam za rok přečetla jedna kniha. Vždy za domácí úkol jsme si to měli připravit a příští hodinu nás dědek zkoušel na známky. A byl to jistý Wilfried Netzer, gymnaziální to latinář.
Účel
Každý čet jednu větu a rozebíralo se to čistě po stránce gramatické. Vždy když na někoho náhodou vyšla krátká věta, tak po krkolomném překladu a zdůvodňování gramatiky tím kterým žákem, nakonec ještě nastaly obavy, jestli mu dědek za trest neporučí překládat ještě větu další, protože daný žák toho ve výsledku odřel ještě víc, než někdo na koho vyšla věta standardní délky.
Nešlo se po obsahu sdělení, ten byl totiž tak ubohý a stereotypní, jak jenom starý Řím po začátku letopočtu dokázal nabídnout. Pořád jen senátoři v hábitech, milíté a agricolové. K tomu vždy nakonec pár mouder od Vespasiána nebo Tita.
Těžce jim to nešlo
Z chudáků žáků to lezlo jak z chlupaté deky a dědek je na tom těžce trestal. Latina tam byl největší bič a síto na gymnáziu, asi něco jako u nás matika. Dědek si u každého zapisoval do notýsku známku, přesně tak, jak to známe z filmů. Ovšem ani Rakušanům mluvícím německy jako rodnou řečí to nešlo. Většina třídy byli trojkaři a horší, dost jich také propadalo (durchgeflogen) a opouštěli brány gymnázia natrvalo klidně i v předmaturitním ročníku. V celých dvou latinských třídách byla jedna jediná studentka, která měla vždy bezpečně z latiny jedničku a byla to jistá Claudia de la Rosa, která byla zřejmě geniální, možná vtělená stará římanka a ještě jí dědek nadržoval kvůli jejímu latinskému jménu.
Čech, Rakušan a Říman
Takže mezi mnou jako Čechem (cizincem první generace) a rodilými Rakušany, Švýcary a Lichtenštejnci nebyl zase takový rozdíl. Nejdříve jsem měl prvního půl roku lhůtu hájení (Schutzfrist), abych se dokonale obeznámil s němčinou. Pak už jsem to překládal stejně jako jeden z nich, jako ganz ordentlicher Schüler.
Trojí slovíčka a neskonale vytrénovaná paměť
Pro mě jako pro Čecha znamenala každá nová lekce nejen seznámení se s gramatikou při překladu do němčiny, ale především 50 slovíček latinských s druhým sloupcem německých významů, potažmo třetím sloupcem významů českých. Nejdříve jsem si myslel, že to nedám, ale po půl roce jsem si na to zvykl tak, že mi to nedělalo nejmenší problém. Dokonce si myslím, že právě díky tomu mám dnes dokonale vytrénovanou paměť, že si pamatuji takřka všechno. Ten mozek se prostě přepnul do módu, kdy věděl, že padesát latinských slovíček týdně s překladem německým případně českým si musí zapamatovat co možná nejlehčeji, protože je to pro mne otázka přežití. Později jsem si uvědomil, že mi to vlastně pomohlo při studiu jazyků v dalším životě obecně, protože i nadále při učení se německých a anglických slov ku vlastnímu prospěchu mi stačilo seznámit se s novým slovem jednou maximálně dvakrát a už jsem si ho navždy pamatoval. To ostatně trvá dodnes i když je celá tato moje rakouská historie už patnáct let zpátky a skoro zapomenuta.
Vtipná věta kratičkého školního rozhovoru mezi učitelem a žákem, která mi navždy uvízla v paměti:
Hast du die Hausaufgabe nicht gemacht? Mol. Na also! - Wilfried Netzer
Ty jsi domácí úkol neudělal? Ano. No tak! (Jak to, že ti to nejde?!)
Je to zkrátka jako u nás.
Stowasser (Stovoda) byl nejslavnější výukový latinsko-německý slovník, který zřejmě do dneška frčí snad na všech rakouských gymnáziích.