Poslední kultivovaný na polodobrovolné exkurzi do Sankt Gallenu

Znáte to, je poslední den před vysvědčením, ve škole se už neučí, ale přesto tam musíte jít. Nakonec jsem tento výlet ustál s příkladnou ladností.

Když na to tak vzpomínám, ani nevím proč jsem tam tenkrát chtěl jít, mohl jsem si přece sám napsat omluvenku a nejspíš by to stejně nikdo předposlední den neřešil.
Ale k věci: Mohli jsme si vybrat, co budeme ten den chtít dělat, ze tří různých činností. První byla tůra do hor, s čímž jsem měl už z dřívějška z Alp kolem Lichtenštejnska neblahé zkušenosti, takže to nepřipadalo v úvahu. K mému očekávání se na to přihlásili pouze nejzdatnější třídní sportovci.
Druhá možnost byla celé dopoledne prosedět v parku s třídním učitelem a hrát nuceně zábavné společenské hry a plácat o ničem. To pro mne, jako pro starého schizoida už vůbec nepadalo v úvahu. Na to se k mému očekávání přihlásila většina třídy.

Klasické zmatenecké obavy

Třetí možnost zněla na první pohled lákavě: Celodenní poznávací výlet autobusem do historického švýcarského města Sankt Gallen. Tu já jako Čech a zároveň jeden z mála žáků z celé školy, dojíždějící na rakouský gympl až ze Švýcarska, pojal jsem to jako "vlastenecký úkol" a přihlásil se. Poznávací aspekt zájezdu mi jako cizinci a tedy věčnému turistovi také tenkrát docela seděl. Jaké však bylo moje zděšení, když jsem zjistil, že na zájezd jedu z celé třídy sám! V noci předtím se mi začaly honit hlavou katastrofické scénáře o tom, jak vůbec autobus poznám, že tam pojedu s úplně cizími lidmi poslepovanými z celého obřího kolosu školy, jak se na to jazykově připravit, co na cestu s sebou, abych omylem neodjel úplně cizím autobusem k nám nepatřícím úplně jinam, a tak dále. Korunu obavám nasadilo, když jsem zjistil, že zájezd vede nejobávanější učitel školy, starý latinář a dějepisář Wilfried Netzer, který mě sice jako jediný z celého autobusu znal, ale jako starý rakouskouherský živel s klasickým vzděláním mne jako slovana, Čecha a člověka excelujícího v přírodovědných oborech, bytostně nenáviděl.

Základ obav se potvrzuje

Moje obavy se druhý den potvrdily. Nejen, že jsem lítal kolem školy jako janek, zjišťuje, který z přistavených autobusů je pro nás a jede do SG, ale skutečně jsem tam seděl s žáky úplně cizích oborů, tříd a ročníků, kteří mě neznali, nebyli na mě připraveni, nevěděli, že se mnou musí mluvit pouze spisovnou němčinou a kteří štěbetali pouze voralrberským dialektem, takže si ani neškrtnu. Budu se muset přísně držet s nimi a neoddělovat se po celý den od stáda, skoro jako hluchoněmý, abych se vůbec večer vrátil v pořádku domů.

Jízda autobusem proběhla hladce, řidič nám pouštěl diskotéku, v autobuse se žraly řízky jako u nás a já jsem se trochu seznámil se spolusedící dívkou z Feldkirchu a celkem mi stoupla kuráž. Bohužel Sankt Gallen byl vzdálen pouze 60km a tak cesta netrvala ani hodinu. Opět jsem se postavil nohami na pevnou půdu po výstupu z autobusu, když dědek v nářečí vysvětloval plán dne. Nerozuměl jsem mu skoro nic až na pár slov řádnou němčinou. Takže moje stádnost nabyla brzy pevných tvarů. Šel jsem v davu žáků někam neznámým městem v cizí zemi, nevěděl jsem kam jdeme, kdy se vrátíme, jestli si mám vzít batoh s sebou, kolik budu potřebovat peněz, jestli budeme mít někde jídlo, kde se vymočím, no prostě klasické obavy asi jako když vypustíte oblak Čechů na volný rozchod uprostřed Paříže. Naštěstí od nich jsem měl štěstí, že německy jsem se už tenkrát dohovořil výborně, což se sice ve Voralrbergu ani Švýcarsku nevidí rádo, striktně tam upřednostňují svůj dialekt, ale když jim řeknete, že vlastně nejste Němec a že jste se ztratil, nakonec Vám pomohou.

Základní data o SG

Wikipedie praví, že Sankt Gallen (česky Svatý Havel) jako město má 80 000 obyvatel a je hlavním městem švýcarského kantonu St. Gallen. Ve výšce 700m nad mořem je jedním z nejvýše položených měst Švýcarska. Leží na řece Steinach, která ústí do Bodensee (Bodamského Jezera). Počátky města sahají do 7. století, kdy byl založen Kloster St. Gallen (klášter), kolem něhož se během tří set let osady rozrostly v město.

Celé město je turistickou atrakcí

Švýcaři jsou ve velkém stylu nakloněni turistům, což je patrno z obrovské fůry turistických příruček, vlajek a budov s mnohojazyčnými nápisy (nejen ve švýcarských čtyřech jazycích). Letmou prohlídkou příruček jsem napočítal 53 hlavních pamětihodností, kolem nichž se dá odvodit dobře 30 vedlejších, tedy jedna turistická atrakce na každých 1000 obyvatel. Bez nadsázky je tím každá větší budova ve městě (kromě nemocnice) otevřena průvodům turistů aspoň na hodinu denně.

Kníhovna

Já osobně si na to nijak zvlášť nepotrpím, snad možná až za nějakých 20, 30 let, ale jako jedinou atrakci bych vyzdvihnul knihovnu (Stiftsbibliothek mit eigenem Skriptorium (Schreibwerkstatt)). Knihovna byla založena řádem benediktýnů počátkem 7. století a z hlediska badatele historických pramenů je vskutku famózní. Knihovna patří k nejznámějším na světě a kromě nejstarších německy psaných knih zde najdete egyptskou mumii (bohužel pod sklem tak, že jí nemůžete strčit prsty do chřípí jako v Liberci), jeden z nejstarších glóbusů z 16. stol., Goldener Psalter von St. Gallen (zlatý psář z 9.stol. s 344 listy pergamenu), starolatinský Abrogans (Codex Sangallensis datován k r. 911), Nibelungenlied z 11. stol., o němž jsme se všichni jak v Rakousku tak v Čechách učili v literatuře, a další a další věci. Bohužel i bohudík vše je dokonale kryto sklem s klasickým muzejním nápisem nicht berühren (nedotýkat se) a průvodce vám také zakáže fotografovat.

Švýcarsko – obchodní značka

Švýcarská města jsou pro turisty bohužel snad ta nejdražší na světě, ale aspoň tam máte záruku, že vše bude do posledního prkna nablyštěné, žádné rozpadlé baráky a okoralé čtvrti. Na oplátku je zde obří výhoda v klimatu, protože právě díky nadmořské výšce můžete procházet celý den město v pětatřicetistupňových vedrech a přesto nikde nenarazíte na rozpálené zábradlí, neboť vánek je zde vždy osvěžující. K letním výletům bych tedy švýcarská města jednoznačně doporučil, narozdíl třeba od Říma.

Kde se vymočit? Klasická potřeba všech turistů se pozvolna stala prioritou dne

Ano, čekali byste to v Rusku, ještě nedávno u nás též, ale ne ve Švýcarsku! Zajímavé bylo, že ačkoli jsem nebyl v autobuse sám, kdo brzy potřeboval na záchod a ačkoli všichni učitelé a žáci pocházeli ze zemí kolem horního toku Rýna, po této stránce zájezd vůbec nebyl organizačně zvládnutý.
Po první hodině trajdání městem od severu na jih v letním vedru a s batohy plnými pití, jsem zjistil, že holky jako první se začínají učitelů ptát, kde si můžeme dojít na záchod. Starosvětský latinář mlčel kroutě hlavou, buď nevěděl nebo spíš na něco takového vůbec nechtěl odpovídat, to by si raději nechal koleno vrtat. Učitel etiky Gernot Hämmerle váhavě zašeptal: „Na nádraží si dojdete.“ To jsme ovšem ještě netušili, že nádraží je naplánováno až na konec dne a že se na něj nakonec ani nedostaneme. Po další hodině jsem pozoroval, jak se zase jiné holky ptají učitelů, kdy už se dostaneme na nádraží. To už potřeba močit dobré poloviny houfu narostla tak, že byla nesnesitelná. A tak nám dali dvě hodiny volný rozchod.

To už jsem udělal osobní rekord v zadržování moči, snad pět hodin od prvního pocítění potřeby. Už jsem cítil, jak mi to močovody stoupá nahoru zpátky do ledvin, jak se mi změlčuje dech i tep a že asi za chvíli omdlím, což se mi bohužel ve Švýcarsku jako cizinci nezvyklému na fény stávalo. Spolu s hongkongčanem a turkem (toho času rodilými rakušáky), se kterými jsem se ten den dal dohromady, jsme se utrhli od skupiny ve snaze dojít si někam na záchod co nejdříve. Bohužel jsme byli v centru města v nějaké obytné čtvrti, odpoledne, ve vedru a ve všední den. Všechno nablýskané, luxusní, navíc plné lidí, takže močit někde do kanálu u zdi nám stále nepřicházelo v úvahu. Tak jsme se na první křižovatce rozešli úplně. Turek s hongkongčanem se dali podle šipky doleva s názorem, že nejrychleji se vymočí v divadle, já jsem na to nesázel znaje Východočeské Divadlo v Pardubicích, které rozhodně za bílého dne otevřeno nemá a raději jsem šel doprava podle nápisu Park. Ovšem tam zase málo keřů, všude kašny a okrasné záhony, prosyceno všudypřítomnými turisty. Ušel jsem poklusem ještě asi kilometr středem města ve snaze najít WC a nakonec už vůbec nedbaje na to, zda se se skupinou opětovně shledám. To už jsem letěl městem jako zběsilý, procházeje čtvrti, bylo mi už úplně jedno, že nenajdu cestu zpět a že se nejspíš definitivně ztratím od skupiny a domů že pojedu na vlastní náklady nejspíš proslulou švýcarskou železnicí. Potřeboval jsem bezodkladně vypustit močák!

Nakonec mi probleskla spásná myšlenka, když jsem uprostřed města narazil na probíhající stavbu tunelu. Oni ti Švýcaři staví tunely hluboko do země klidně uprostřed města. Temná tlustá chodba se táhla od zátarasů asi sto metrů, hluboko do tmy. Tam už jsem si málem rozepínal kalhoty, když se přede mnou rozsvítilo a vyletěl na mne dělník s helmou, co prý tam dělám. Doma v Čechách bych na něj normálně po vzoru Bolka Polívky vyhrkl: „Kde se tady můžu vychcat?“ Což ale tenkrát ve Švýcarsku nešlo použít.

Ilustrační záběry:Takhle nějak to tenkrát mohlo vypadat.

Baví se Švýcar a Čech o stavbě tunelů. Švýcar říká: „My kopeme z obou stran proti sobě a tak to máme postavený rychlejc." Čech povídá: „My se netrefíme a máme tunely dva.“

Tak jsem nakonec doletěl do prvního baru u náměstí, kde jsem si objednal pití a se slovy „Wo habt ihr Klo?“ jsem došel spásy. Všiml jsem si i na rakouských dětech, že do drahých švýcarských barů se jim silně nechtělo, protože dávat si tam předraženou dvoudecku minerálky (v přepočtu za stovku) jenom kvůli tomu, aby tam šel na záchod, to si chtěl každý ušetřit. Nicméně stalo se. Později jsem potěšeně pozoroval, jak dva rakušáci z vedlejší třídy močili v parku ke zdi kostela, dodnes nevím, jak to řešily holky a učitelé, zřejmě úplně stejně jako já. Nedivil bych se, kdyby absence veřejných záchodů v centru St. Gallenu nebyla vadou na kráse Švýcarska, ale spíše další plánovanou podporou cestovního ruchu v restauracích. Oni švýcaři jsou takoví praktičtí obchodní živlové, takže si to dovedu živě představit.

VIDsmoljak ve škodovceCIMR

Takže tento problém dne jsem vyřešil distingovaněji než zbytek rakušáků a lichtenštejnců, nastal ale problém nový: Jsem uprostřed cizího města odtržen od skupiny, nevím kudy zpět a nevím vlastně ani jak se jmenuje místo, kde jsme se měli opět shromáždit. Poté mi docvaklo, že máme mít na programu slavnou sanktgallenskou knihovnu a že tedy když se dostanu do knihovny, tak je tam dohoním. To už jsem přemýšlel, kterého kolemjdoucího se zeptám na cestu, když na mě zezadu zavolal cizí černoch s kufrem na kolečkách, jestli náhodou nepotřebuji pomoc. Zřejmě sám cizinec z ještě větší dálky nějak mimosmyslově rozeznal, jak vypadá člověk, který se právě ztratil v cizím městě.

Obrázek je pouze ilustrační, ale takhle nějak to tenkrát mohlo vypadat.

Klíčové dvě starosti turisty, tedy jak se dostat na záchod a jak se znovu seskupit jsem nakonec vyřešil bravurně a domů jsem se autobusem vracel už s pocitem profesionálního turisty.

Fanoušci válečně-mysteriózních dokumentů si u těchto obrazů jistě vzpomenou na jantarovou komnatu. Švýcaři jsou zase mistry dřevěných komnat. Muzea vypadají stejně jako u nás, kašny jsou ve Švýcarsku né plné holubů ale kachen, které je stejně jako jeleny v oborách, krávy v horách i pstruhy v jezerech, zakázáno krmit pod pokutou nevím kolika franků.

IZER VID hejna holubů

Chování spolužáků, zhodnocení a závěr

Vážení přátelé, ač jste jistě poznali, že nejsem velký fanda turistických obhlídek, vidíte, že na své jsem si celodenním výletem do St. Gallenu nakonec přišel. Dobře to dopadlo, protože akorát když vlézali do knihovny, jsem je dohonil. Domů jsme přijeli skoro za tmy. Svůj subjektivní dojem mám z celé události ten, že návštěvu muzea a především knihovny jsem si užil více než ostatní děti (rodně německy mluvící). Ono je to tenkrát prostě netankovalo. Nic naplat, jak moje rakouská učitelka latiny hned na třetí hodině konstatovala: Co Čech, to vzdělanec.

Rakouští a lichtenštejnší gymnazisté nedávali pozor, působili povyk, honili se kolem exponátů jako malí, prděli v čekárně národopisného muzea, drobili v muzeu, smáli se zjevům na bystách, schválně vrzali starodávnými lavicemi v kostelích, čili řekl bych na úrovni české lepší základky. Oproti tomu já jsem způsobil asi jediný prohřešek, pokoušeje se roztočit středověký glóbus, který od té doby prý bude za mřížemi. Mimochodem jsem byl rovněž jediný student, co měl s sebou foťák. Ono je to zkrátka nezajímalo! Možná je to dáno spíše tím, že jsem tam už od začátku byl cizinec. Je totiž pravda, že když jsem se školou jel z Pardubic na exkurzi Chrudimského muzea loutek, také jsem si foťák nebral.

K restauračním pracím člověka stejně nepustí, což jedině potvrzuje moji teorii, že vše nejdůležitější uvidíte pouze doma v televizi. Ano, univerzitní kampus, ten to tenkrát od nás nadržených močících šeredně odskákal.

Nejvíce mě na celé akci naštvalo to, že z naší třídy s rozšířeným vyučováním matematice a přírodovědným předmětům jsem z celé třídy jel jediný. Škoda, mohl jsem se přifařit k našinci a mohlo to proběhnout v daleko větší pohodě. On totiž jinak vůbec nejel skoro nikdo ani z umělecké ani z humanitní větve! Je to nejbližší velké, historické, klíčové město a zájemců z gymnázia o velikosti vojenské pevnosti bylo tolik, že naplnili sotva (kaum) jeden autobus!

Ano přátelé, tak to je on. Pravý rakouský latinář Wilfried Netzer to sice není, je to známá tvář z německých dokumentů o nacistech, životopisec Himmlera, ovšem ta podoba je zarážející a to jak Netzrovi, tak Himmlerovi.

Zdroje

Vlastní vzpomínky DigCest

Různí turističtí průvodci v .pdf z internetu

St. Gallen. Wikipedia Die freie Enzyklopädie. Web. geändert am 2. Juli 2016
<https://de.wikipedia.org/wiki/St._Gallen>

Stadt St.Gallen. Stadt.sg.ch. Web. 2016
<http://www.stadt.sg.ch/home.html>

St.Gallen Highlights. MySwitzerland.com. Web. 2015
<http://www.myswitzerland.com/en/st-gallen-highlights.html>

Google Earth