Dreiländereck a stručná typologie německy mluvících zemí

V koutu tří zemí kolem Lichtenštejnského knížectví jsme celá rodina několik let žili a zde jsem si také utvořil svůj subjektivní názor na jednotlivé německy mluvící země.


Naše rodina bydlela ve Švýcarsku, živena z Lichtenštejnska, kde táta po deset let pracoval. Dojížděl jsem školním autobusem dvakrát denně přes dvoje státní hranice do Rakouska na gympl, sestra si vyzkoušela Švýcarské školství na jejich Primarschule a Sekundarschule. Takto jsme si tam žili až na první ultradobrodružný rok celkem v klidu a spokojeně, až časem jsme všichni zjistili, že to nějak není ono. On tento kout tří zemí mezi Bodamákem a Voralrbergem je vlastně venkov, jedna velká vesnice roztroušená mezi vysokými horami.

Každá dílčí víska mluví svým vlastním nářečím, takže i Němec se tam těžko protlouká. Největší městečko je o velikosti ani ne Chrudimi, největší kulturní vyžití tak akorát jití do kostela na mši. Obyvatelstvo na první pohled vřelé, ale po delší zkušenosti silně vlastenecké a uzavřené. Lidé silně věřící evangelíci, vesměs nevzdělaní rolníci a řemeslníci nijak omračujících osobních zájmů. To prosím není názor pouze můj, ale všech Němců a Vídeňáků, se kterými jsme se tam kdy bavili a kteří hojně do oblasti kolem Lichtenštejnska migrují za vyššími platy.

Švýcarsko

Švýcaři jsou malý multikulturní národ hrdých vlastenců sám pro sebe v horách, kteří se o sebe postarají a nikoho dalšího k tomu nepotřebují. Jelikož sedí na hroudě (nejen) židovského zlata z nacistického holokaustu, tak je občas pálí špatné svědomí a občas k sobě vezmou do utečeneckých táborů Albánce, Bosňáky, Makedonce a tu a tam nějakého Turka, aby obohatil neslavnou švýcarskou kuchyni svým kebabem. Teď kolem 2014-2015 dost vídám na Deutsche Welle, že hromadně nabírají do horských letovisek afričany, kteří v životě neviděli sníh, aby je tam asimilovali a vyučili, aby jim k těm hotelům, kozám a ovcím byli něco platní.

Jinak Švýcaři jsou opravdu hrdými patrioty, na každém třetím baráku tam vlaje národní vlajka, skoro každý Švýcar má vojenský výcvik a doma na půdě samopal tuzemské výroby (náš soused Eggenberger nám ho spolu se dvěma revolvery ukazoval). Každý větší bytový komplex má podzemní garáže řešené jako atomový kryt s vybavením pro přežití, manažeři každé větší švýcarské i lichtenštejnské firmy se o víkendech scházejí v přírodě na polovojenských cvičeních. O celých Alpách podkopaných podhorskými pevnostmi se zásobami pro přežití snad celého pětimilionového obyvatelstva jsem slyšel nejednu historku. Zkrátka jsou soběstační a připraveni na všechno. S tím však jde ruku v ruce jejich uzavřenost a i když cizince fyzicky přijímají, jen vzácně je přijmou jako lidi do party. Jelikož Švýcarsko je čtyřjazyčné, děti se plošně učí třem hlavním jazykům někdy už od školek.

Angličtina je až na střední škole jako sice světový, ale pro ně až vedlejší jazyk. Dělají to tak, že tu italštinu a francouzštinu se učí v německé oblasti pasivně, tedy ne mluvit, ale rozumět. Ve všech ostatních jazykových kantonech je to analogické, o čemž jsem měl možnost se přesvědčit ve francouzsky mluvící Lausanne, kdy mi v obchodech prodavači bravurně rozuměli německy a bez rozpaků odpovídali francouzsky, čemuž jsem já jako Čech prd rozuměl. U Švýcarů však tento princip velmi dobře funguje. Například v počítačovém obchodě, když jsem po nich německy žádal Preisliste, bez váhání mi podali ceník se slovy: Liste des Prix.

Švýcaři jako biologické entity jsou spíše spoří, pomenší, hubení, činorodí nápadití lidé tmavších a kudrnatějších evropských rysů. Švýcarské ženy jsou vyloženě praktického vzhledu do těch hor k těm ovcím a na ty manuální práce. Takže většinou krátký kudrnatý květák na hlavě, nikdy nenamalované, bez dlouhých nehtů, v nijak parádním, zato univerzálně použitelném oblečení. Takže můj hlavní dojem ze Švýcarska je: Hrdá, samostatná země sama pro sebe, která přesně sleduje svoji věc a dobře ví, o co dalšího si může dovolit se nestarat.

Rakousko

Rakousko je na rozdíl od suchopárných Švýcarů národem žoviálních strejců, kteří se umí bavit a bavit ostatní. Jejich společenská, kavárenská, cukrářská, valčíková a obecně slušňácky pohodová nátura je pověstná. Bohužel mi často v lavicích rakouského gymnázia připadalo, jakoby ostatní aspekty lidské činorodosti zůstávaly pozadu. Jejich učitelé, ale obecně všichni muži, které uvidíte třeba v rakouských televizních pořadech, jsou výbornými veselými baviči, slušní pohádkoví dědečkové, kteří to umí s dětmi a tahají veselé historky z rukávu jednu za druhou. Představte si je jako takové uhlazené, nažehlené, bezvousé, německy mluvící Zdeňky Svěráky.

Dokládá to i slavná historie Rakušanů coby psychologů, pedagogů, hudebních skladatelů, farářů, kabaretiérů a spisovatelů. Důraz na kulturu, umění, zábavu a slušně praktikované požitkářství je tu znát na každém rohu. Tak trochu Rakušané hrají pokrytecké divadlo sami sobě, protože v zemi, kde se zásadně nemluví o sexu, násilí a útrapách lidského života, čas od času vyplují na povrch pedofilní aféry rakouských kněží a domáckých násilnických věznitelů. Ti lidé to zkrátka také dělají, ale tajně v komorních podmínkách. Ano, jsou to trochu pokrytci, přebujelí úředníci a rození pedagogové.

Do očí bijící je zde odvrat od přírodních věd, které mezi Rakušany prostě nejsou v kurzu. Ve školách, jakoby se snad všude vyučovaly pouze jazyky, psychologie, etika, náboženství, dějepis, hudba, výtvarnictví a jiné pouze humanitně orientované vědy. Rakušané jsou hodní chlapíci, skromní a dobrosrdeční, nemachrují a na nic si nehrají, v pohodě a s úsměvem se s nimi lze na všem dohodnout. Ovšem jako silní byrokraté si nezapomenou o všem sepsat zprávy, udělat si analýzy, propočítat si kolik chlebíčků a s jakým ziskem se prodalo na mši či dni otevřených dveří (Tag der offennen Türe). Rakušanky jsou vesměs pověstné svojí krásou a péčí o sebe. Mohu potvrdit, že rozdíl ve vzhledu žákyň na gymnáziu v Rakousku a v Čechách je ihned očividný. Tam jsou to snad už od deseti let, načesané, lakované, navoněné dámy s nehty a kabelkami, kdežto u nás zatím pouze děti ženského pohlaví. Takže můj hlavní dojem z Rakouska je: Kulturní velmoc, pohodová země, kde se dbá na vzhled, prezentaci, slovní projev a mezilidské vztahy. Vše ostatní jako průmysl, chemie, fyzika, strojnictví spí někde opodál v koutě.

Lichtenštejnské knížectví

Je přesně podle své geografické polohy třicetikilometrovou spojitou nudlí vesnic přesně opisující trajektorii jedné hlavní silnice mezi Alpami Rakouska a Švýcarska. Používají švýcarské zákony a měnu, stejně tak řeč je vlastně švýcarština - hatlamatilka neexistující v psané podobě, obdobně jako v německy mluvících kantonech Švýcarska. Jak jsme to tak s tátou pozorovali, Lichtenštejnsko je zemí, kde kromě pár dřevěných stodol stojí snad jen vily starobylých majetných rodů lékařů, bankéřů, hoteliérů a Treuhänderů – pomocných právníků pro firmy ze zahraničí, jimž za poplatek zprostředkovávají ulití peněz do Lichtenštejnského daňového ráje. Řada Lichtenštejnců tak ani nepracuje. Do práce sice chodí, aby bylo vidět, že něco někdy dělali, ale jinak vědí, že jim do klína spadne pořádné dědictví a tak se budou muset v druhé polovině života starat o velké majetky vil, aut, hotelů, firem a lesů.

Jinak povahou i zjevem pro ně platí to samé, co pro Švýcary (defakto to Švýcaři jsou). Stejně jako u Švýcarů je zde jeden z nejvyšších životních standardů na světě, což se projevuje také na dlouhověkosti obyvatel. Platí zde, že když večer zajdete do hospody k baru, běžně se seznámíte s vitálními jakoby šedesátníky, kterým je ve skutečnosti přes devadesát let. Když se pak ve vitrínách díváte na pohřební parte lidí z okolních vesnic, hojně jsou tam zastoupeni nebožtíci, kteří se dožili i přes 105 let!

Takže tolik jenom stručný nástin jak jsem deutschsprachiges Dreiländereck poznal a jak smýšlím.

Škoda, že to nebylo v Německu

Takže po letech pohodlného života ve vykořenění u horního toku Rýna, nás Heimweh zaválo zpět do Čech. V podstatě jsme se shodli, že kdyby to bylo v pravém Německu, kde se mluví normální němčinou a ve větším městě, že bychom tam bez diskuzí zůstali. To se halt ale nedalo nic dělat, protože o tátu měli zájem Lichtenštejnci. Nynější uprchlická krize 2015 mi zcela dává zapravdu, když slýchám pořád v televizi, že všichni uprchlíci, až na pár výjimek, chtějí do Německa. Oni vědí proč a já s nimi souhlasím. V tom Německu to zkrátka žije: Velká města v rovině, člověk má pocit sounáležitosti s velkou lidnatou zemí, kde všichni mluví jakžtakž jednou řečí a táhnou za jeden provaz. Celý národ má nějak vrozené povědomí vyššího řádu, který všichni automaticky dodržují neremcaje okolo, jak to známe z Čech, že všichni Češi jsou vlastně pořád proti sobě navzájem.

Rozený germanofil

S hodně Němci jsem se tam setkal, kolikrát až z Hamburgu, ale jejich přístup byl ve všech případech obdobný: Během několika let vydělat u Lichtenštejnců peníze a pak hurá zpátky do Německa. Pravým Německem jsem bohužel vždy jen projížděl a nikdy neměl tu čest ho déle poznat. Vnímám ho jako hlavní evropské centrum dění, vzdělanosti, průmyslu, kultury a obchodu, i jako hlavní styčný bod Evropy s Amerikou a Ruskem. Třeba co se týče hudby, od klasické až po elektronickou, Němci vždy udávali tón. To samé platí odedávna i pro technologie, pro které je Německo nejlepší líhní v Evropě. Je to logicky nasnadě tím, že Němci jsou lidnatý národ s celistvou nerozhádanou mentalitou, takže tam se prostě musí dařit i kdyby nechtělo. Švýcaři a Rakušané se Němcům smějí, že na každou kravinu potřebují manuální příručku, ale právě tuto preciznost ve všech aspektech lidského počínání, si myslím, ostatní národy na Němcích oceňují.

DC home |
Portál vojenských technologií |
Ostatní články |
Organizační

Mít největší kladivo neznamená trefit každý hřebík.
Obama