Kompletní rozbor fenoménu upírství (1); v čase i v prostoru; upíři coby nemrtví

Dle nejrozšířenější definice pocházející z dob romantismu je upír definován jako mrtvola vstávající z hrobu, která se udržuje při své obdivuhodné nemrtvé existenci pitím krve živých lidí. Jev upírství vznikl v minulosti proto, že skutečnost v hrobě odporovala tehdejším představám, jak by se těla měla správně rozkládat. Proto bych jim doporučil, ačkoli do minulosti už zasahovat nemohu: "Jen je nechte rozkládat se! Nelezte jim do toho hrobu furt! Však si toho ještě sami užijete dost. Vy víte, jak se má tělo správně rozkládat? Ne? Vy už jste se někdy rozkládal? Ne? Tak až si se jednou zarozkládáte, pak teprve můžete někoho odhadovat na upíra." Však kdo se už jednou v rakvi rozkládal i mimo ni, ten už nikdy žádné svědectví, jestli se rozkládal správně, nepodal.

Zásadní rozlišení - 1. Upíři jako živí lidé

Jsou outsideři, vyděděnci společnosti, stoupenci zpravidla gotické rockové subkultury, kteří se snaží jako upíři chovat, seznamovat se tak a hledat si své místo ve společnosti. Nikdo nikdy pravého upíra neviděl, a tak si po svém myslí, že takhle nějak by se upír choval a v této snaze a v krajnosti někdy až vraždí lidi (nejdříve zvířata) a pijí jejich krev. Nejsou to tedy praví upíři, protože jsou živí a ještě k tomu třeba prachsprostí vrahové, úchylové či sprostí podezřelí, už třeba svojí módou, vlasáctvím apod.

Jsou li jasně živí, nemohou býti upíry. Mimochodem sérioví vrahové-kanibalové se častěji než odjinud rekrutují právě z upírské mládeže. To, když se věci mladíkovi vymknou kontrole a on ztrácí schopnost rozlišit mezi fantazií a skutečností. Odbornice na psychologický fenomén moderních mládežnických upírů Dr. Katherine Ramsland vysvětluje, že upír je dravec, bytost která prahne po vaší zranitelnosti a ví kdy udeřit. A to se samozřejmě testosteronem napumpovaným mladíkům při násilnické hudbě líbí. To si pak sériový vrah či jednorázový nahodilý vrah často přisvojuje podobu upíra. Dále už zde nic o nich, až v samostatném článku. Musím je zde pouze zmínit. Věnujme se už jevu sympatičtějšímu:

Zásadní rozlišení - 2. Upíři jako nemrtví

Ti sice také nikdy neexistovali, jsou zřejmě už od starověku pověrčivými lidmi chybně interpretovanými přírodními jevy. Jako za záhadných okolností oživlé mrtvoly jsou rozkošnicky zrůdným způsobem daleko zajímavější. Právě pro svoji povahu tuhé tlející mrtvoly, která občas v noci čertvíproč projeví známky života a živé v noci krátce navštěvuje a saje jim krev. Dále již budu psát jen o těchto "pravých" (nemrtvých) upírech.

Vše odporné jde odpradávna z východu (Drang nach West)

U většiny civilizací, co kdy na světě byly, se ozývala jména nemrtvých vracejících se do světa a škodících živým. Nikde to však nebylo intenzivnější než ve střední-východní Evropě 17. a 18. století. Poprvé v dobách lidstva snad nemrtví řádili pravděpodobně v údolí řeky Indu v civilizaci datované do 3000 let před Kristem, jak vysvětluje Dr. Matthew Bunson. Odsud lze v starých indických názorných sochách prý vyčíst něco o okultních ganzích a uctívání jakýchsi vampýrských bohů poměrně děsivého vzhledu, něco jako mají dnešní indičtí špinaví a nečesaní sádhuové.

Podobně je zobrazována i hindská bohyně Kálí, zřejmě zjevný upír. Tyto bytosti si lidé usmiřovali krvavými obětmi a velice by mne zajímalo, koho tyto drastické věci poprvé napadly. Zda to po nich ony bytosti opravdu vyžadovaly, nebo se praromové ve své teatrálnosti, které mají dodnes nezdravý nadbytek, prostě rozhodli podřezávat zvířata a zřejmě i lidi pro švandu. Hlavně, že by neublížili mouše, myši a krávě. Kočovní cikáni patrně nevědomky přivedli o mnoho tisíciletí později kulturu upírů z Indie do Evropy. Nebyli to však cikáni dnešní, jejichž potomky tu trpíme dnes. Byla to zřejmě první neorganizovaná starověká migrační vlna, která nespěchala, jela pomalu a tak mohla klidně až kolem roku 1000 dovézt zkazky na Střední východ.

Ačkoli jinak by doba největší upírské hysterie po roce 1700 výjimečně dobře zapadala do migrační vlny Romů z Malabaru, kteří se vydali na mnohasetletou pouť na severozápad, ovšem ti by to zase nestihli, museli by už tenkrát cestovat prakticky rychlostí letadla. Zanechme již Romů a Indů.

Střet kultur

A bylo to právě ve střední a východní Evropě, kde se střetlo silné a dobře promyšlené západní křesťanství s chaotickým ale nesrovnatelně větším hinduismem. V reakci na to bylo jen v Německu pouze v roce 1732 vydáno 32 knih o vampýrech. Do anglického jazyka a Oxfordského tezauru vešlo slovo vampire roku 1734.

S východním vlivem dále nemusíme chodit od Indie daleko: Ve staré Číně byly nemrtvé bytosti Jiangshi. Podobná jména se vyskytují v celé jihovýchodní Asii od Indonésie po Vietnam, vždy však v překladu znamenají ztuhlá mrtvola. Jiangshi je vždy oděna v módní róbě dynastie Čching. Přes den dlí na tmavých místech jako v jeskyních, v noci se však pohybuje mocnými skoky a vysává životní sílu (Ki) ze všeho živého. Tyto skákající mrtvoly prý vznikaly ze zemřelých, kteří zemřeli strašně daleko od domova a jejich příbuzní neměli dost peněz na zaplacení transportu těla na pohřeb v místě, kde mrtvola žila. Zaplatili proto aspoň Taoistického mnicha, který provedl rituál, při kterém se mrtvola naučila skákat. Takto se sama měla dostat domů. Mrtvola cestovala pouze v noci a dlouhou cestu si asi krátila nějakou zábavou pro nemrtvé. Než se takto dostavila domů, byla už natolik zvlčelá, že se před ní báli i vlastní příbuzní, ke kterým se vracela. O její navrácení do domu už nestáli a proto se instalovala dřevěná opatření na prazích domů podle tradičního umění feng shui pro prevenci z dálky příchozích mrtvol Jiangshi znovu do domácnosti. Nedává to moc smysl, ale anglicky psaná Wikipedia to takto praví. Jiný zdroj říká, že ve staré Číně se dělala už 1600 př.n.l. úplně stejná opatření proti navracení se mrtvých z hrobu stejně jako u nás o tři tisíce let později.

V západní, pro nás středovýchodní židovské kultuře je zmínka o Lilith, která pochází již z dob Adama ze starého zákona. Před smrtí snad byla první Adamovou ženou, ještě před Evou. Po smrti je její aktivita zaměřena hlavně na obcování s démony a vysávání krve nemluvňatům.

Někteří příznivci upírských mýtů jako Michelle Belanger dovádějí své teorie už k Ježíšovi samotnému. Ježíš je někým, kdo prohlašoval, "jezte mé tělo, pijte moji krev" a kdo vstal z mrtvých.

V Novém zákoně poté máme Lazara, člověka, kterého Ježíš přiměl vstát z mrtvých čtyři dny po smrti. Ten ale asi byl rád, že byl rád a nic společného s vampirismem se mu asi ani podle nejkrajnějších nadšenců nedá přisoudit.

Ti exotičtější a vzácnější

Další názvy druhů upírů jsou v jednom zdroji pouze slovně zmíněny a nic víc. Také jsem o některých na googlu vůbec nic nenašel. Jako např. Rikolas - opravdu nevím, kde to sebrali.
Bombír / vomvír bych tipoval, že bude starodávné počeštění starodávných německých označení podle výslovnosti.
Nosferatu známý jednoznačně ponejvíc z PC her, údajně rumunské označení pro upíra s etymologií v řečtině, znamenající roznašeč moru (nemoci).
Revenant opět z PC her je nadřazené označení jakýchkoli nemrtvých vracejících se zpět z hrobu. Namátkou asi nejznámějším revenantem je Radament z Diabla 2.
Filipínský Aswang - ani ne tak upír, jako nemrtvý zlý duch. V 16. století snad prý nejvíce děsil španělské kolonizátory v oblastech Luzon a Mindanao.
Strigoi - čistě duchovní upír opět z Rumunska. O něm chystám samostatný článek, má docela dobře zdokumentované a aktuální příklady.
Ubour - bulharský upír, údajně vzniká pouze, když osoba zemře násilně a duch takto náhle a narychlo prostě odmítne opustit mrtvolu.
Rakšasa - buddhistický a hinduistický krvelačný a lidožravý démon obří postavy jsa silně vyzbrojen a obrněn, čili skutečný řezník. V Indii, Nepálu a na Srí Lance to bude nemrtvá obdoba rozhodně živého Ogra, rovněž nepřítele těžkého kalibru z PC her.

To jsou ve video zdrojích zmiňovaná různá jména upírů u různých národů v různých časech. Když ale budete pátrat, najdete snad stovku ekvivalentů vampýrů ze všech kontinentů. A některé velké národy s velkým náboženstvím, jako typicky Indie, mají tisíce zlých bytostí ve své mytologii z nichž nejeden je nemrtvý i po krvi lačnící.

Vždy se však vynořovaly hrůzu nahánějící zvěsti o mrtvých, kteří se po několika měsících vracejí z hrobu (Revenanti). Lidé je vidí obcházet kolem a tito nemrtví zamořují samoty a odlehlé vesnice a když jim otrne, přestávají se skrývat v hávu noci a celkem neodbytně a nepokrytě obtěžují živé. Vzpomeňme na Erbenovu Kytici, kde není sice jediná výslovná zmínka o nemrtvém, náznaků však spousty. Zejména v baladě Svatební košile. Tam by se tomu dal krásně vystopovat protějšek v německy psaných spisech. Nemrtví nejčastěji druhu upírů specifickým způsobem zraňují lidi i zvířata, ti pak onemocní, zemřou a po smrti se stávají rovněž vampýry.

Zde poprvé vidíme jasné středověké vysvětlení morových epidemiích (mor sem byl mimochodem také zavlečen z Asie). Moderní historik upírů Raymond McNally vypráví: Krev tehdy znamenala život, život zase krev. Když tedy někdo krvácel, život mu ubýval. Proto si medicíny neznalí lidé všimli jednoduché spojitosti: Život odchází, když odchází krev. Bylo tomu tedy přesně obráceně než s Johnym Walkerem. Kdyby tehdy někdo dokázal přimět krev natéci zpět, mohl získat jakousi prokletou nesmrtelnost. McNally tvrdí, že v záznamech které studoval, se upíři objevovali už od poledne do půlnoci, tedy ne pouze v noci a za tmy. Jak bylo v geniální české komedii Svatba upírů, že již s prvním večerním kuropěním se od nich můžeme nadíti nepěkných kousků.Ráno s prvním kohoutím zakokrháním upíři okamžitě vyklízejí pozice, jak jsme mohli vidět v komické scénce s Preissem a Kantůrkovou.

Raná preventivní opatření

Však už od starověku lidé vymýšleli různá preventivní opatření, jak nemrtvého zneškodnit. Ve středověku hovoříme již o plných protiupírských zákrocích, latinsky antivampirické intervence. Rané preventivní kroky byly přišít a přibít mrtvolu k něčemu, k rakvi nebo k zemi, aby se jí znemožnilo vstání z hrobu. Někdy mrtvolám dodatečně odřezali hlavu a tu pohřbívali odděleně s tělem, aby mrtvý, kdyby ožil, neviděl, kam kráčí. Svazovali či odřezávali jim končetiny. Michael Bell vysvětluje, že původní funkcí náhrobního kamene je zatížit mrtvého tak, aby tam zůstal navždy, pokud by se stal nemrtvým.