Kompletní rozbor fenoménu upírství (1); v čase i v prostoru; upíři coby nemrtví

Uspěchaná pochování, falešné pohřby a první nemrtví

Jak je to s nemrtvostí nám trochu přiblíží odpověď na otázku, jak je to s lidskou smrtelností. Loyd Auerbach a Dr. Mark Bennecke, PhD, upozorňují na hysterii z falešné smrti. Ta se koncem středověku změnila až v epidemii strachu před pohřbením zaživa, jehož byly známy nesčetné případy. Uvádějí, že jelikož dříve nedokázali rozeznat skutečnou smrt od kómatu, často bývali lidé pohřbeni zaživa. Poté se probudili do skutečné noční můry, kdy zmírali až dny po svém pohřbení udušením v uzavřeném prostoru po tmě.

Ze středověkého Skotska je popsán případ oběšeného Jamese Speldinga, který nebyl ponechán na šibenici jako viselec, naopak byl odříznut příliš brzo a pohřben do mělkého hrobu hned pod šibenicí, kde v noci procitnul a ještě se dokázal dobelhat do vesnice. Zděšení občanů a upírské historky, které tím pozdvihl tento v noci přiběhnuvší oběšenec, jsou snadno domyslitelné. Až teprve několik posledních století se přesně ví, jak funguje lidské tělo. Takže když ve středověku krátce po údajné smrti nemohli nahmatat puls nebo slyšet tlukot srdce, domnívali se, že tělo je definitivně mrtvé. Ku zděšení lékařů však tito mrtví najednou po hodinách i dnech procitali opět mezi živé, protože mrtví prostě nebyli.

Z filmu Master and Commander známe, že námořníci měli takové pravidlo, v případě smrti někoho z nich, ještě před pohřbem do moře, mu prošít nosní dírky rybářským háčkem. Věřili, že tak ukrutná bolest by je probudila v případě falešné smrti a zachránila tak před pohřbem zaživa shozením v pytli do moře.

I nejslavnější zombie světa, sám Clairvius Narcisse v pořadu A.C. Clarka popisuje, jak slyšel, jak na jeho rakev sypají hlínu a vnímal zatloukání hřebů do rakve kousek od své tváře. Vykulenému hrobníkovi to také třicet let po svém návratu do vesnice příslušně vyčetl.

Rakouský lékař Franz Hartmann zachoval nejzajímavější příběhy o upírech a dal by se tedy pokládat za posledního historického kronikáře upírů. Zabýval se častými případy falešných pohřbů a to ještě v dost moderní době koncem 19. století. Nejznámější je britský příklad Constance Whitney, jejíž dodnešní pomníček za pohřbení zaživa v Cripplegate je pouze slabou náplastí na tento nezdar, ale gesto od občanů je to pěkné. Sám hlídač hřbitova proti vykradačům hrobů, když o pár dnů později okrádal mrtvolu o drahocenný prsten, se zděsil, že Constance je naživu.

Hartmannova zjištění vedou všechna přesně k tomuto: Mnoho upírů je ve skutečnosti lidmi umírajícími na vleklou chorobu, co byli pohřbeni ještě ne úplně zesnulí. Zřejmě po blahodárné kůře vlastního hrobu procitli, a ti, jimž se podařilo dostat se ven, vstali z mrtvých a vyděsili všechny, kdo je spatřili. Což tehdy znamenalo spolehlivý důkaz existence vampirismu.

Přímo na téma falešných pohřbů byl natočen úžasný film s Vinklářem a Fialovou, který jsem kdysi viděl a název už nevím, ale obzvláště zaujatí ho jistě na internetu podle identifikátoru této herecké dvojice snadno naleznou. Celý film se nese v pochmurně komediálním duchu, kde Vinklář hraje prodavače luxusních polstrovaných rakví prominentům, rakví s celým soustrojím zvonců, luceren a vzduchovodů, rakví proti případu pohřbení zaživa. Přesvědčuje o jeho zakoupení tehdejší lordstvo, ztvárněné K. Fialovou, která se pro tuto roli snad přímo narodila.

Lovci upírů nemohli vědět, že jejich pozorování jednoho dne vysvětlí věda budoucnosti. Místo toho se jejich zprávy staly základem veřejného přijetí vampirismu jako skutečnosti a po celé Evropě se dále šířila již tak hojná hysterie z upírů.

Matthew Bunson mluví o intelektuální reakci na tento jev směrem k racionalismu a skepticismu koncem 18. století. Jeho hlavní představitelé Rousseau a Voltaire mimo jiné také psali proti vampýrům. Napomohlo to zavržení vampirismu v obecném povědomí až koncem století 19. Tedy kromě rumunského venkova, kde probíhají protivampirické intervence nelegálně dodnes a nedivil bych se, kdyby tomu tak bylo kupříkladu i na nejodlehlejším venkově bulharském, maďarském, moldavském, a v celé východní Evropě.

Gotický román

Znevážení upíra jako postavy z lidových pověr jej učinilo pro budoucí časy ještě přitažlivějším. Jinak bych vlastně ani článek tento nepsal. A tak gotičtí spisovatelé, kteří zdokonalili představu noční hrůzy a prazáklad všech strachů - strach ze smrti, této pověry hojně využívali a vznikl tak nový subžánr literatury - Gotický román, předchůdce hororu. Jeho nejznámější představitelkou je Mary Shelley se svým Frankensteinem (1818).

Pozdější filmaři tuto éru upírů nevyhnutelně ztvárnili a ti nejpozdější dokonce zmrvili, se svými stále více polidštěnými upíry, až jako něžnými démonickými milenci, o tom ale raději až v samostatném článku. Ještě žijící spisovatelka Anne Rice to shrnuje takto: Na těchto filmech je něco záhadně emotivního a mystického. Kdybyste si sedli do hlediště kina, kde promítají film o upírech a zeptali se nejdříve diváka po své levé ruce a poté diváka po své pravé ruce, aby vám řekli, o čem že nám to dneska hrají, řekli by: "Prostě o upírech."

Raymond McNally vyjadřuje své rozhořčení (které sdílím) nad tím, že romány, filmy a dokonce francouzská opera o upírech, řadí upíry k romantickým hrdinům. Což naprosto vybočuje z vampýrovy folklórní podoby. Ve folklóru je upír jedině odpudivý, poněvadž je chodící mrtvolou, je vlastně druhem zombie, páchne putrescinem a kadaverinem (lat. cadaver = mršina). Neměl by tedy přicházet o svoji odpornou důstojnost nemrtvého jako zdvořilý romantický hrdina, co vám na uvítanou políbí ručku. V tomto smyslu lze pochválit koho jiného než Němce, kteří svým smyslem pro věcnost zachovali svého Nosferatu tak odpudivým, jak první filmová technika dovolovala (nutno dodat, že tomu spíše nahrávala -pozn. red.).