Kompletní rozbor fenoménu upírství (1); v čase i v prostoru; upíři coby nemrtví

Vampýři nejklasičtější

Tím bychom měli nemrtvost i posedlost krví, jak to však zkloubit dohromady? Ačkoli pokroky v medicíně posledních staletí již začínaly něco naznačovat o funkci těla, uplynulo moře času k bodu, kdy byly pitvy odtabuizovány a těla pro univerzitní účely už nemuseli ilegálně dodávat pouze vykradači hrobů. Smrt a nemoci však zůstávaly nadále zneklidňujícím tajemstvím. Mnohé zůstávají ostatně dodnes. A muselo se to přece dáti někomu za vinu. Z případů černého moru, tuberkulózy a cholery obviňovali upíry. Je zde obdoba čarodejnických procesů a protižidovských pogromů v podobě zátahů na (ne)mrtvé a z dnešního pohledu neexistující upíry. Někoho něco nevysvětlitelně zlého potkalo a muselo to být přišito na vrub nějakému viníkovi.

Protivampirické intervence, masakry zemřelých

V Evropě a později i v Americe vrcholí hysterie protiupírských intervencí koncem doby, kdy mizí poslední dým z popravčích hranic s čarodejnicemi. Je to tedy 17. a 18. století. Celá doba výskytu vampirismu v Evropě však zahrnuje dosti dlouhé rozmezí mezi 12. až 18. stoletím. Je nasnadě, že kdykoli se ve vesnici něco zlého semlelo, což bylo vlastně ustavičně, muselo se to dát za vinu Židům, čarodejnicím a bezpečněji nemrtvým upírům. Jak jsem v úvodu předeslal, kolem roku 1700 upírská hysterie v Evropě vrcholí. V 17. a 18. století probíhají nezřízené devastace hřbitovů a preventivní masakry již tak zemřelých. Vyděšení vesničané prohledávali hřbitovy, soustředili se zejména na mělké hroby násilně zesnulých a prováděli intervence. Praxe tato se v některých místech natolik rozšířila, že se samozvaně ustanovovali profesionální lovci upírů. Tím se pochopitelně dostávali do křížku s církví, které se jejich počínání z mnoha důvodů nelíbilo. Aspoň, že neexistovala policie, takže na znesvěcování hrobů a hanobení mrtvých se prostě kašlalo. Bylo je potřeba udržet pod zemí za každou cenu.

Museli znovu zabít mrtvého

K tomu se používal osikový kůl nebo jakýkoli kůl zvlášť upravený k tomu účelu a dřevěná palice. Jimi bylo domnělému upírovi protknuto srdce a zároveň byl přibit k zemi, aby nemohl vstát z hrobu. Opět o tom nejlépe vypráví Luděk Kopřiva v nedoceněné české komedii Svatba Upírů. Mrtvole byla následně uryta či ukroucena hlava a otočena k severu. Byla to vyčerpávající práce v době, kdy udržovat mrtvoly mrtvé bylo v zájmu celé společnosti.

Útoky upírů

Množí se případy útoků upírů, které se vzpírají vysvětlení, podobně jako případy řádění čarodejnic. Tito vampýři však zřejmě nebyli nikým jiným, než masovými vrahy stejně jako dnes, kteří prostě napadají oběti náhodně a částečně je pojídají (Čikatilo, Dahmer, Fish a spol.). V ostatních národech a dobách tomu musí a muselo být obdobně. Historiky jsou údajně popsány stovky případů útoků upírů či záhadných úmrtí s upíry spojovaných, jež však dávno upadly v zapomnění. Škoda, že se více materiálů, které byly systematicky archivovány, více nedochovalo. Asi, jak to známe z vlastních chalup, buď shořely nebo je sežraly myši, či si z jejich kožených vazeb námořníci uvařili polévku. Jen několik málo detailních zpráv z antivampirických intervencí se dochovalo do dnešních dob. A tyto jsou všemi zdroji stále omílány, stručný výcuc z nich jsem tedy provedl i já:

Haidamaque 1715

Jeden z maďarské vesničky Haidamaque roku 1715. Jedna všední rodinná večeře začala příjemně, ale osud měl na tento večer nachystány jiné plány. Do domu farmáře ke společnému stolu vklouzl vyzáblý, špinavý, nemluvný stařík. Mlčky tedy dostal jídlo a jedl s rodinou. Pro znalce problematiky připomínám, že líčení začíná navlas stejně, jako případ nejzvrhlejšího staříka na světě - Alberta Fishe. Ale dál: Po zmateně tiché večeři se rodina uchýlí k odpočinku a zanechají farmáře samotného s podivným nezvaným hostem. Nikdo neví, co se stalo, ale ráno našli farmáře ležet na stole mrtvého se zjevně vysátou krví. Host si zkrátka vyžádal více než jen pohoštění jídlem, o které vlastně ani nežádal. Jak by řekl Nick Carter: "Farmář měl být druhý chod." Později se proslechly zvěsti, že oním hostem byl farmářův otec, který zemřel před deseti lety.

Všichni tedy věděli, kdo byl oním hostem a kde ho mají hledat. Na hřbitově. Byl shromážděn oddíl vojáků a ti už vtrhli na hřbitov, kde byl otec dávno pochován, aby na něm provedli antivampirickou intervenci - protiupírský zásah.

Vykopali hrob toho člověka, který zde skutečně ledabyle zahrabán ležel. Jeho kůže je svěží, ústa jsou od krve, nehty povyrostlé a tělo prý nebylo ztuhlé ve stavu rigor mortis. Tyto známky už byly pro zasahující vojáky jasnými indíciemi, že země tělo nepřijala a nebesa nepřijala duši. Kolem toho tehdy existovala jistá tabuizovaná, církevní, ale přece jen pravidla, že už lidé všude po Evropě věděli, jakých nástrojů se mají chápat a jak při protiupírských intervencích postupovat.

Bresslau 18. stol.

V Bresslau se zavraždil švec. Měšťané po osm měsíců podávali zprávy o jeho nočních zjeveních. Tvrdili, že duch ševce k nim v noci přistupoval ve spánku a dusil je tak pevným sevřením, že měli ráno na krku otlačeniny ve tvaru dlaní. Samozřejmě provedli exhumaci a spatřili nečekaně známý obraz. Mrtvola ležela nafouklá, údy nebyly ztuhlé a šlo s nimi volně hýbat. Svrchní kůže mu odpadla, ale pod ní měl novou a pevnou. Oddělili mu hlavu, ruce a nohy od těla, pak vyňali srdce, které vypadalo jako srdce čerstvě zaříznutého telete. Vše to pak spálili na hranici. Když všechno dříví shořelo, vhodili popel do řeky.

Srbskoturecká hranice

Známe i případ ze srbské Medvedžije na hranici s Tureckem, 1732: Údajně zde zemřelo 17 lidí po útoku upírů. Bylo povoláno vojsko včetně lékařů a soudců, aby zde po několik týdnů odkrývali hroby a zkoumali těla. Poté lékař Johann Friedrich Glaser sepsal dokument Visum et Repertum, kde je středobod události: Vykopali podezřelého Arnonta Paole, jenž byl právě 40 dní pohřben. A zjistili klasické příznaky: Z očí a úst mu odkapávala čerstvá krev. Tělo se koupalo v krvi na dně rakve. Kůže a nehty mu odpadly a pod nimi měl čerstvé nové. Vrazili mu do srdce kůl a on vydal hlasité zaúpění a silně krvácel.

Událost v obci Medvedžije zmiňuje i známý český historik S. Motl. Vyslovuje se i o zde déle pohřbených dvou ženách jménem Stana a Milica v jejichž mrtvolách byla údajně nalezena nikoli sražená, ale čerstvá tekutá krev, jako u zdravého člověka. Při rozhovoru se S. Motlem vysvětluje soudní lékař Jiří Štefan úplně to samé:

Nepoznali správně, že jde o krev. Je to hnilobná tekutina, kde je krev a tělesné látky, která je právě pro vysoký obsah krve červená a tlakem hnilobných plynů je vytlačována do očí a teče z otvorů mrtvol. Jiří Štefan ale zdůrazňuje, že je to látka tmavá a ztvrdlá, rozhodně by ji dnes nikdo neoznačil za čerstvou krev. V minulosti ale živí nemrtvé takto shledávali a jsem přesvědčen že jejich pohnutky byly notně přiživeny právě touhou najít nemrtvého jako senzaci, o které by se v kraji dlouho povídalo. S. Motl však pochybuje, že by ostřílení vojenští lékaři 18. století byli takoví laici a také vyslovuje otázku jak vysvětlit, že v jednom hrobě se mrtvola viditelně rozkládá, zatímco v hrobě bezprostředně přiléhajícím nikoli. S. Motl proto pátrá i po názoru slavného českého záhadologa Ing. Ivana Mackerleho, který mu sděluje názor, že dle jeho domnění nešlo o vysávání krve samotné, ale spíše životní energie, která byla krví symbolizována. Mackerle hovoří, že s tzv. energetickým upírem jsme se jistě nejednou setkali všichni.