Kompletní rozbor fenoménu upírství (1); v čase i v prostoru; upíři coby nemrtví

Otrlí vesničané přesto naletěli přírodnímu rozporu v rozkladu mrtvol

Vesničané každý zažili bezpochyby více mršin a mrtvol, ale buď čerstvých nebo na povrchu. Pod zemí se má celá věc úplně jinak. Bylo jim divné, že i týden stará mrtvola nebyla ztuhlá ve stavu rigor mortis, jak to viděli např. u padlých vojáků či obětí epidemií na povrchu zemském.
Avšak pod zemí, po tmě, při stálé atmosféře, teplotě, vlhkosti a omezeném přístupu kyslíku je rigor mortis pouze přechodným jevem, jak se dušuje soudní znalec Dr. Benecke. Ztuhlé tkáně se po nějaké době v prostředí v rakvi pod zemí zase zvlhčují, hnilobnými jevy dokonce se mohou silně zahřívat a nafukovat a tělo je tedy opět měkké a umožňuje nechat s sebou pohybovat.

Vesničané měli subjektivní podezření na upíra, když se tělo rozkládalo dle jejich představ nějak abnormálně. Už vidím ty hádky upírobijců po tmě na hřbitovech za světla pochodní, když bylo beztak vidět starou belu, který je a který není upír. Jaké nakonec muselo být jejich zděšení, když se zjistilo, že krev u úst mají všichni nedávno pohřbení!

Známky vampirismu u mrtvol - protiupírská příručka

Dochoval se nám spis od římskokatolického učence Augustina Calmeta z roku 1746. Ve své studii po vyčerpávajícím osobním výzkumu několika případů se jeho kniha stává oficiálním instruktážním manuálem lovců upírů.
Nejdříve zde jsou uvedeny symptomy upírů: Skutečnost, že povstávají z hrobu a pijí krev zpravidla spících živých, rostou jim vlasy a nehty, z úst jim vytéká krev, mrtvola se zvětšuje a tloustne, z čehož došli k závěru, že musela být něčím dobře živena. Dále jsou zde detailně rozebrány potřeby protivampirického zásahu jako zmíněný kůl a palice, svěcená voda z místního kostela, krucifix, dále např. lano, které se může hodit k čemukoli a do výzbroje později přibyla také pistole. Kulky do ní však musely být stříbrné a nejlépe posvěcené.

Stříbro se sice používalo jako nutnost k zabíjení lykantropů, ale lidé si řekli, že když to působí na vlkodlaky, že na upíry se jistě hodí také. Konec konců, jsou to přece také bytosti zla a rozhodně většího zla než lykantropové, neboť nemrtví jdou rovnou ze záhrobí, tedy z tenat pekelných. Ve Svatbě Upírů vidíme, když farář vysvěcuje stříbrnou kulku, jak říká: "... a světím tě, abys měla sílu vysvobodit služebníka ďáblova z tenat pekelných."

Dále sušený česnek. Ten tu také nebyl samoúčelně. Nemusíme chodit daleko pro pravidlo, že cokoli vyleze z hrobu, velmi silně páchne putrescinem a kadaverinem. Podle latinského přísloví od švýcarského Paracelsa z 16.století: "Similia similibus curantur", tedy léčené je léčeno podobným. Pronikavý zápach česneku potlačoval zápach mrtvoly a vyděsil ji tak, že uprchla. Ve středověku se obkládala místa, jako okna, kudy mohl v noci upír do stavení projít, celými girlandami z česneku. Oloupané stroužky čerstvého česneku si také dávali obzvláště bojácní sedláci v noci do peřin (4-6 ks), odkud také přísloví: "Smrdí, jako když se odkope selka."

Poslední přísadou protivampirického kufříku byl Oměj šalamounek. Není jistě náhodou že právě oměj, protože ten se coby prudce jedovatá rostlina používal ve středověku k trávení vlků a k vraždám otravou a způsoboval právě ono nestvůrné napuchnutí mrtvoly ještě těsně před smrtí, takže musela být okamžitě pohřbena a zamezilo se tak dalšímu vyšetřování případné vraždy a pitvě.

Tradovalo se, že upíři nemají rádi ostré věci, tak jim růže s trny jistě pomáhala, aby upíry od nich odklonila. Proto si zejména ženy dávaly do šatů růže. Lovci upírů z románů romantismu také mají v klopě růži, zřejmě nikoli pouze z estetických důvodů. A tím vším věřili, že mohli odeslat nemrtvého nezvratně na věčnost.

Pak je tu ještě ta blbost se zrcadly, ale to je čistě kulturní nános autorů románů a filmařů, aby měli jak ozvláštnit čelení upírům v jejich vlastním zámku. V zámcích zpravidla mnohá zrcadla bývala a hrdina u nich mohl aspoň na chvíli vydechnout, jako na takových odpočívadlech pro kladné hrdiny, než se do sebe s upírem zase pustí.

Výbava lovce nemrtvých zpravidla v malých polstrovaných kufřících obsahovala vše, co mohlo být potřeba pro nejen odklonění nemrtvého jako druh sebeobrany, ale především pro poslání ho na věčnost a udržení ve věčném pokoji.

Lovci upírů

Matthew Bunson, autor moderní encyklopedie upírů vysvětluje: Lovec upírů byl podle evropské tradice vzdělaný člověk. Tito muži měli významné pozice na známých univerzitách, byli doktory teologie, historie a filozofie. Vyučovali, psali, zároveň byli přesvědčeni o existenci upírů. Kdo taky tehdy nebyl? Sám nebýt vzdělán, věřil bych tomu ještě dnes (-pozn. red.). Tito velmi významní džentlmeni občas rezignovali na své pozice či si vzali kvůli zásahu univerzitní volno, jazyky i latinu znali výborně, takže to byli ideální učení potulní upírobijci, táhnoucí všemi zeměmi Evropy a místy, odkud byly hlášeny případy vampirismu. Bohužel od těchto mužů do dneška se zachovalo pouze několik (asi tři) spisů. Dr. Johannes von Lobel lovil v 16. století upíry na úrodné srbské půdě. Augustin Calmet, francouzský teolog byl nejspolehlivějším kronikářem lovců upírů.

Od roku 1755 se do stále pokračujícího protiupírského šílenství začínají šířit modernější vědečtější metody. Například se už vědělo, že lidem nemocným porfyrií zdravotně prospívá pití krve. Museli chodit na jatka a pít čerstvou krev. Není to však původem jevu upírství ani nevysvětluje příznaky u pohřbených mrtvol.