Kompletní rozbor fenoménu upírství (1); v čase i v prostoru; upíři coby nemrtví

Fermiho paradox se projevuje také na záznamech o upírech

Zdokumentovaných záznamů z celé Evropy jsou prý celé stovky, tak kde k sakru teda všechny jsou? Že by všude knihy vázané v kůži zplesnivěly, padly za oběť potkanům, nebo že by shořely jako slovníky v Lešně? Nepochybuji o tom že případy napadení upírem skutečně existovaly i byly zdokumentovány, ale pozdější rozumnější doba se za ně styděla a knihy zlikvidovala. Lidé tedy brali protiupírské intervence do vlastních rukou, protože problém znesvěcování hrobů se tehdy ještě neřešil.

Pozůstalým se to vlastně líbilo, podkopávání autorit

Samozřejmě, že nesouhlasícím pozůstalým se znesvěcení hrobu nelíbilo. Nesmíme ale zapomenout, že o existenci upíra a potřebě ho zlikvidovat byli tenkrát právě přesvědčeni všichni. Podkopávalo to církevní autoritu a později to jako podkopávání vlastní autority začali vnímat i panovníci. Případy, kdy lidé prostě vezmou věci do vlastních rukou a bez církve a bez vlády jdou vykonat obřad na mrtvém, to bylo nežádoucí. Pokud víme jak církev dnes tabuizuje svůj vztah k vymýtání ďábla, tenkrát to s upíry jistě nebylo lepší.

Císařovna Marie Terezie prý mnohokráte vysílala své agenty k těmto případům. Ne, že by to přímo řešili, ale spíše, aby dali panovnici vědět, co vlastně se tam děje a ta mohla o tom rozhodnout, zda je to v pořádku nebo to zasahujícímu lidu zarazit. Většinou šlo o strigoje tedy nemrtvé duchy, kteří oslabovali své pozůstalé příbuzné, přitahovali k nim neštěstí a způsobovali nemoci dobytka. Podobalo se to čerstvě překonané honbě za čarodejnicemi a tak bylo u církve i aristokracie vyšetřování těchto případů značně nepopulární a jevily v něm značnou ležérnost.

Nakažlivá povaha vampirismu

Kvůli strachu z Nosferatů - roznašečů moru, rozumějme kvůli nakažlivé povaze vampirismu, likvidovali přeživší také všechny oběti upírem zasažené. Jde tedy o obdobu čarodejnické hysterie par excellence a to právě po konci jejího období. Byla to temná doba náboženského zápalu a pověr, ačkoli již tři století nešlo o středověk. Dnes víme, že díky vědě záhady neexistují, maximálně jevy, které věda dosud nezná. V této době se však vše nevysvětlitelné pokládalo za dílo ďáblovo. Živí se tenkrát v obavách o svou smrtelnou duši připravovali na bitvu s mrtvými podobně, jako v starých zombistických filmech po r. 1958.

Historikové se podivují nad tím, proč jsou tyto zprávy po celé Evropě tak časté. Bylo to hlavně nedostatkem dnešních vědomostí. Stačilo, když někoho s nespavostí viděli v noci kráčet kolem svého domu a už byl podezřelý, coby potenciální upír.

Dr. Johannes von Lobel lovil v 16. století upíry na úrodné srbské půdě. Augustin Calmet, francouzský teolog byl nejspolehlivějším kronikářem lovců upírů.

Těžká komerce a historie

V Británii dokonce ještě v první polovině 20. století vedl hlavní výzkum vampirismu reverend Montague Don Summers. Zkoumal široce rozřířený fenomén vampirismu a upírského vzhledu mrtvol. Ve svých proslulých dvou knihách dochází k závěru, že upíři skutečně existují. Knihy jeho a několika dalších autorů jsou sice charakterem středověkého popisu událostí a příznaků ve snaze přijít upírství na kloub. Zároveň nesou charakter na zakázku psaného bulváru a měly tedy pro autora za cíl spíše výdělek. Snad proto patří mezi ty nejlépe dochované a v digitalizované podobě jsou dnes za peníze stažitelné na internetu. Web Magia Posthuma však jednu takovou kopii v PDF prodává třeba i za 21000 dolarů! Je to čistě pro moderní popularizačně bulvární autory píšící anglicky, jaké denně vídáme v pořadech typu Ancient Aliens či na Kinu Svět. Těm se koupě i takto drahé digitální kopie knihy vyplatí. Jiný si to za takové prachy asi raději nekoupí.

Evropský folklór zapuzování nemrtvých proniká až na Nový kontinent

V americe zavládla díky evropským přistěhovalcům upírská hysterie sice v menším měřítku, ale zato ve stejné době, jako vrcholila v Evropě 17.-18. stol. Autorka knihy Američtí upíři, Norine Dresser zevrubně zkoumala případy vampirismu v Americe. Princip byl z Evropy importován dokonale: Když se v rodině něco nepovedlo, někdo onemocněl či onemocněl vesnický dobytek, vinili z toho upíra.

Dokonce v Latinské Americe se Peruánci bojí blížícího se výročí smrti u nich pohřbené Angličanky neboť se domnívají, že je mocnou upírkou a chtějí mít jistotu, že svůj hrob neopustí. Sjednali si pomoc místního šamana a tak se v Peru odehraje nadpřirozený souboj (o němž jistě nikdo neuvidí ani památky - pozn. red.), v němž se utká zástupce evropského vampirického a jihoamerického šamanského folklóru. Docela rád bych to viděl.

~1890
Ještě v roce 1990 byly objeveny následky zásahu v americkém Connecticutu. Stavební firma při práci narazila na sto let zapomenutý hřbitov. Jedno tělo ze třiceti bylo podivné. Přivolaný koroner konstatoval, že na něm byl proveden zásah až asi 10 let po uložení do hrobu. Mrtvole bylo vyříznuto srdce, hnáty zkříženy na hrudníku a hlava uťata. Vyšetřující policista nakonec dokázal přečíst sotva znatelné iniciály z víka rakve a rozhodl se s nimi zajít za místním kronikářem. Tento mu sdělil, že šlo o případy antivampirických intervencí na americkém kontinentu, jež sem byly zavlečeny coby kultura Evropanů. Historik řekl, že ví o dvaceti dalších případech v oblasti, jdoucích až do roku 1793 a myslí si, že jde pouze o špičku ledovce.

1892
Další případ v Americe je z roku 1892. Mercy Brownová tehdy byla uložena do hrobu v Exeteru na Rhode Islandu. Zemřela jako třetí člen rodiny v krátkém sledu po sobě. Posléze začal chřadnout i její bratr Edwin. Vesničané zapátrali v Evropských naukách a objevili, že nemoc rodiny způsobuje jeden zesnulý příbuzný. Za původce byla označena Mercy Brownová. Její otec pod nátlakem ostatních souhlasil s exhumací. Když otevřeli rakev, Mercy nepřekvapivě nevykazovala nejmenší známku rozkladu. To jim stačilo jako důkaz, že nebyla mrtvá. Vyřízli jí tedy srdce, spálili na skále a popel dali sníst Edwinovi. Snědení popela vlastní sestry mu coby souchotináři jistě dalo zabrat, ale nakonec nepomohlo. Edwin zemřel po dvou měsících také. Později se prokázalo, že celá rodina měla souchotiny, tedy vymřela na turberkulózu, na kterou tehdy zmíral každý čtvrtý.

Jindy, když již srdce bylo zetlelé natolik, že nemohlo být vyjmuto, poskládali aspoň stehenní kosti tak, aby mrtvola nemohla chodit. Evropský folklór zapuzování nemrtvých k záchraně živých tedy nepochybně proniknul přinejmenším na východní pobřeží Spojených států. Podobně, jako několik případů stíhání čarodejnic (Salem a spol.).

Connecticut 1889
Další podivný případ z Connecticutu pochází z roku 1889. Tehdy zemřela Nellie el Hogan, ale zvěsti, že vstala a pronásleduje místní obyvatelstvo započaly až 100 let od jejího pochování. Na jejím náhrobním kameni stojí zapsáno: Čekám a sleduji vás. Dle legendy se na jejím hrobě nedařilo žádné vegetaci. Náhrobek byl proto odstraněn, aby se zabránilo vandalismu, ačkoli neuplyne prý ani den, kdy by se na jeho místo nepřišel někdo podívat.

Raymond McNally jde jako historik z Bostonu snad jako jediný ve stále nevyhasínající stopě případů upírství dneška. Dal se dohromady s rumunskoamerickým profesorem Radu Florescu a myslím, že se psaním knih o exotickém evropském upírství v Americe oba dobře živí. Díky profesoru Florescu jsou oba jako doma v Rumunsku, dostávají od místních obyvatel echo s každým novým případem a často tam jezdí vyšetřovat nebo spíše dodatečně popisovat nové případy upírství.