Školství u nás a jinde

Učitel západního typu

Nevím zda rakouští učitelé před zahájením své kariéry několik let vykonávali reálné zaměstnání v tom svém oboru, ale dělali na mě ten dojem. Zrovna tak jasně oddělují zrno od plev a v jedné hodině tak mají s jednou třídou vlastně dvě paralelní vyučování.

Školství rakouské a švýcarské versus české (úvod sekce a klíčový článek)

Situace, kterou popisuji, jsem zažil jako student na jednom z pardubických gymnázií kolem roku 2003. Stejně tak jsem zažil tři roky na gymnáziu v Rakousku, přičemž dva roky z toho se překrývaly. Záměrně jsem je opakoval v Čechách a ani jsem neusiloval o uznání rakouských let u nás, ačkoli mám z ministerstva glejt, že školy si byly vzájemně ekvivalentní. Po prvních čtrnácti dnech v českém gymnaziálním koncentráku mi bylo jasné, že s rakouským gymnáziem prostě k české maturitě nemohu, neboť nároky jsou u nás čtyř až desetinásobné (jak v kterých předmětech), což bych ale rozhodně nebral jako chválu, spíše potupu všeobecné české monstróznosti. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, toto heslo v ČR dosud vévodí. Kdybychom byli světová velmoc, mohli bychom si dovolit takto masakrující školství. Přitom naopak vidíme, že čím význačnější země, tím mají školství jednodušší (tedy nejen školství - daně, zákony, služby, ...).

Výuka literatury v Čechách versus v Rakousku, ztrpčování života gymnazistům

Milí čtenáři, vzpomeňte na řadu lidí ze svého okolí, které uznáváte a kteří si po celý život skladují doma v komoře pod starými krámy knihovničku zajímavých knih a čekají s nimi až na důchod v naději, že teprve před sklonkem života budou snad mít konečně čas si je přečíst. Většina normálně pracujících a spokojených občanů českých prostě v prvních šedesáti letech života nejspíš nikdy nenajde ani chvíli k četbě knih, o které přitom stojí. České školství se snaží tento jev děsivým způsobem kompenzovat a záměrně tůruje kulturní minimum člověka. Literatura je jedním z balastních předmětů, který se rád vydává za stěžejní.

Proč čeští žáci propadají z němčiny a proč nám česká výuka jazyků dělá ve světě ostudu?

Někdy po roce 2000 jsem studoval na gymnáziu v Rakousku. Když jsme tam jednou v hodině angličtiny probírali národnostní klišé, učitel zcela samozřejmě řadil ČR k antijazykovým velmocem jako jsou Francouzi a Italové, kteří jsou svým neučením se jiných než vlastních jazyků nechvalně proslulí. Nejdříve mě to urazilo, ale jak běžel čas, mnohokráte jsem mu musel dát zapravdu.