Výuka literatury v Čechách versus v Rakousku, ztrpčování života gymnazistům

Milí čtenáři, vzpomeňte na řadu lidí ze svého okolí, které uznáváte a kteří si po celý život skladují doma v komoře pod starými krámy knihovničku zajímavých knih a čekají s nimi až na důchod v naději, že teprve před sklonkem života budou snad mít konečně čas si je přečíst. Většina normálně pracujících a spokojených občanů českých prostě v prvních šedesáti letech života nejspíš nikdy nenajde ani chvíli k četbě knih, o které přitom stojí. České školství se snaží tento jev děsivým způsobem kompenzovat a záměrně tůruje kulturní minimum člověka. Literatura je jedním z balastních předmětů, který se rád vydává za stěžejní.

Předimenzované české požadavky

S bizarností sobě vlastní se to snaží "napravovat" předimenzované české školství a sice už o padesát let dříve vynucováním povinné četby na základních a středních školách, především na gymnáziích.
Jako by toho ti chudáci středoškoláci měli málo, snažíce se pojmout svými hlavami průřez vědami dvacátého a dvacátého prvního století. Nestačí, že se musí denně připravovat na neohlášené písemky a namátková zkoušení z 10-ti těžkých předmětů. Ještě se jim musí dát za úkol sepsat ročně obsahy z deseti, dvaceti, třiceti knih a to srágor takových kalibrů jako všichni ti Jiráskové, Balzacové, Shakespearové, Máchové, Olbrachti, Ortenové a Vančuráci, tedy srágory, které se nečetly ani ve své době, nicméně na počátku třetího tisíciletí je stále žáci musí strpět jako vynucené „kulturní minimum“.

Tři předměty v jednom

Literatura, mluvnice a povinná četba – to máme celkem tři předměty vyšašené z jednoho.
Tak si to laskavě ujasněte. Buď po nich budete chtít učit se stovky literátů a tisícovky jejich děl nebo jim vy sami učitelé budete o hodinách literatury nádherným přednesem číst povinnou četbu. Obojí ale nejde. Protože kde na to chudák český gymnazista má brát čas a sílu při těch mracích požadavků z dalších předmětů.

Na českém gymnáziu jsem strávil nejhorší léta svého života, musel jsem snášet ponížení, zlomení osobnosti, ztrátu iluzí a kdejaké další ústrky. Zatímco v západní Evropě, jak jsem zažil, je škola přípravou pro život, v České Republice je střední škola přípravou zřejmě pro vězení nebo koncentrák!

Mr. Gorbachev: Tear down the wall!

Rusáci tomu ve velké vlastenecké válce říkali unavovací taktika: My ho neustálými nekvalitními útoky přesilou unavíme, a on se pak zničí sám. Nejednou jsem si na to vzpoměl, když jsem se pravidelně z různých seminářů na českém gymnáziu v předmaturitní třídě vracel s jazykem na vestě o půl páté odpoledne. To jsem teprve šel od gymnázia na zastávku autobusu a plánoval jsem si: Teď pojedu půl hodiny domů a na zítřek mám umět z šesti předmětů, ze kterých mohu být zkoušen nebo může být písemka. Takže asi nebudu ani jíst, spát půjdu o půlnoci, abych to všechno stihnul, o nějakém jití ven nebo zájmových činnostech si mohu nechat zdát. Ano, stejně jako čeští gymnazisté bývají vytíženi špičkoví manažeři, kteří za to ovšem dostávají platy od 70-ti tisíc výše. Nyní, když se otevřely hranice a každý má v široké rodině nejméně jednoho známého, který má osobní zkušenost se studiem v německy nebo anglicky mluvící zemi a zažil tam to leháro, kdy prospíval levou zadní a ještě měl mnoho volného času na zábavu (je to ještě pořád dítě), ne kluci učitelští, dnes už vám studenti na českou školskou buzeraci neskočí. Budete muset značně slevit z požadavků a učebních osnov, nebo vám studenti začnou stávkovat. Sundejte nohu z plynu a snižte laťku, pro začátek bych navrhoval o celou polovinu. Nejste přeci dozorci ve vězení ani v trestaneckých pracovních táborech, jste standardní učitelé českých středních škol. Teď ještě dostanete krapet vyšší platy, máte novou nádhernou ministryni, tak se chovejte s rozumem, uvidíte, jak se celý učitelsko-studentský moloch náhle prosvětlí!

Rakouská učebnice literatury

Učebnice literatury dokonale odráží ráz jejich učení. Je to víceméně dobrovolnáčítanka, která ukáže přehled literatury, ale nikoho do ničeho nenutí. Má za úkolpouze zaujmout a informovat ukázkami z děl a je na uvážení žáka jestli si sám něco,co se mu líbilo, v knihovně a během budoucího života vyhledá.

Rakouský předmět literatura

Tak jako u nás spojena s češtinou, byla literatura v Rakousku jeden předmět s němčinou. Ovšem nenechte se vysmát, výukou šlo o zcela okrajový předmět jako třeba výtvarka.

Žáci na tento předmět vůbec neměli zaveden sešit, pouze desky, do kterých si vkládali klíčové předkopírované materiály od učitele. Žáci tedy vůbec nepsali. Žádné stovky autorů od starověku po dnešek a tisícovky jejich děl. Učitel měl za úkol pouze seznámit žáky s velikány německy psané literatury. Ovšem nikoli tak, jak je u nás zažité, že se učíme data o spisovatelově životopisu, kolik a jakých napsal děl z jakého žánru a další kvanta nepotřebných informací k ničemu.

Učitel po většinu roku sám četl výborným přednesem žákům několik kapitol z klíčového díla pro ukázku, aby měli zážitek a pamatovali si, o čem ten který autor je. Žáci si nic nepsali, z ničeho nebyli zkoušeni, pouze poslouchali četbu. Čas od času jim učitel přinesl 1 až 2 papíry klíčových materiálů na učení, vůbec nespoléhaje na nějaké jejich zápisky, takže každý měl stejnou a dokonalou startovní pozici přichystanou rovnou učitelem. Jednou za semestr se napsala slohovka, která u většiny bezproblémových žáků tvořila celou známku na vysvědčení. U slohovky (Schularbeit) bylo předem oznámeno, jakých témat se dotkne a co by bylo dobré se na ni naučit. Téma bylo tajné a sdělilo se až v osudný den. Žák měl za úkol nějak po svém zakomponovat vybrané učivo do zdánlivě nesouvisejícího tématu. Bylo běžné, že učitel neustále nosil celé třídě předkopírované materiály, které si žáci vkládali do desek, jež používali místo sešitů. Myslím, že jednou jedinkrát jsem také byl svědkem diktátu v němčině. U něj se ale neznámkovala diakritika jako u nás, že za každou chybějící čárku jde známka dolů. V jejich diktátech chyběly doslova tuny znamének a nikoho to neobtěžovalo. Ústní zkoušení v literatuře/němčině neexistovala. Naše látka neexistovala. Dojem žáků z literatury byl takový, jak se patří, protože na vlastní uši zkusili, o čem literatura toho kterého žánru a období je.