Švýcarské kumulování rodového bohatství

Chození do restaurací

Když jsme u těch restaurací i tam platily strohé asketické podmínky. Švýcarská rodina byla tak šetrná, že šla do restaurace jen za vysvědčení a o narozeninách. Nejbohatší se pohybovali v natolik jiných sférách, že do restaurací vůbec neměli chodit zapotřebí (žádný lepší zážitek by jim to nepřineslo a ani ukazovat se moc nepotřebovali). Také věděli, že kdyby si při té drahotě dopřávali jídlo a pití v podnicích, nemohli už by se vozit tak drahými auty do tak velkolepých vil o rozloze naší vesnické nemocnice. Když jsme u těch nemocnic, o proslulém švýcarském zdravotnictví chystám zvláštní článek.

Šňůry vesnic, městskost měst

Co se týče vesnic, Švýcarsko je celé z vesnic až horských samot s kravami a ovcemi. Na venkově potkáte bělovlasého starého pána s kozami a v teplácích docela hojně. Osamocená vesnická prdel s dřevěnými chalupami má ve Švýcarsku asi takový věhlas, jako u nás třicetitisícové město. Vždy asi každá desátá vesnice dá dohromady menší městečko s jednou městskou třídou a pár výškovými budovami kolem ní. Skutečných měst vysloveně městštějšího stylu je tam jen několik, hlavně v německy mluvící oblasti. Jsou na první pohled luxusnější, barevnější, uhlazenější a reprezentativní. Doslova každý barák prodává vzezřením sám sebe. Nenarazíte na jediný otřískaný barák nebo dokonce na vysloveně odpuzující čtvrti, do kterých se turisté nevodí, jež známe např. z Plzně, Prahy, Ostravy.

I dřevěná ovčí samota v horách věčně zahalena mlhou je aspoň roubená, s měděnými okapy a s na pohled středověkou ale zřejmě kvalitní doškovou střechou. Jediné město velkoevropského formátu je jen a jedině Bern (hlavní město), kde snad i v zimě pořád svítí slunce, široké staroměstské třídy jsou snad širší než v Paříži a plné mladých studentů. Švýcaři i Rakušané jsou vůbec mistři v dělání městského dojmu z třicetitisícových prdelí. V takovémto městci máte centrální budovy několikrát vyšší než v podobně velkém městě u nás, tramvaje i autobusy, dvoupatrové podzemní vlakové nádraží, takže máte dojem jak odněkud z Berlína, ačkoli to má celé max. 30 tisíc Einwohnerzahl. Dobře je to vidět na příkladu Lichtenštejnska, které je celé vlastně nekončící třicetikilometrovou nudlí vesnic kolem jedné hlavní silnice mezi horami a močálem.

Plánování druhé poloviny života

Ať bývalá knížata s nadnárodními firmami a sítěmi hotelů nebo rodinní lékaři a právníci, všichni chodí po první půlku života úplně stejně do práce jako každý, ačkoli od narození vědí, že by pracovat nemuseli. Právě proto aby nezvlčeli, nezpychli, neznemožnili se společensky a nerozfrčeli majetek válením se s děvkami na pláži hned co jim spadne do klína. Když jsem zřídka jezdíval do Švýcarska z Čech nočních autobusem, protože dráha byla drahá, plný autobus byl českých děvek, kterým se podařilo někde náhodou u nás sbalit švýcarského turistu a teď za ním dojížděly jazyk neuměje, v naději, že jim umožní snadnou cestu do nebes a že se tam časem přivdají. Marně jsem jim při nočních jízdách vysvětloval, že s tímhle by spíš uspěli u Němce či Rakušana, ale Švýcaři že na tohle nejsou, že ti si dají velký pozor na rychlý zlatokopecký vztah ze střední Evropy a než by k tomu skutečně mělo dojít, podrobí je pekelnému záhulu švýcarských jazyků, zvyků a přejmutí hodnot. Zkrátka nejdřív se z ní budou dvacet let snažit udělat Švýcarku, než si ji vezmou za ženu. Ale to bych si mohl plíce vymluvit.

Požitkářství ve společnosti

Co se týče vztahů k ženám a vůbec sexualitě, jsou Švýcaři stejně jako Rakušané naprosto zdrženliví, a vůbec tyto pudy ani v uvolněné společnosti nijak neprojevují. Chovají se jakoby vždy měli po boku svoje malé děti. Uzavřeně v rodinách jim to ale nějak fungovat musí, protože dosud nevymřeli. Rakušané jsou sice přehnaně kultivovaní, ale umí se bavit a bavit ostatní snad lépe než kdo jiný. Rakušan si občas dovede i ve sboru nebo v kostele zalaškovat, potrpí si občas na opití nebo malou komorní romantiku či jití do hospody. Švýcaři ale ne, tam zcela převažuje praktická seriózní strohost, snad jakoby byli neustále pod dohledem kamer nebo jakoby se pořád právě ucházeli o zaměstnání. Rakušan, když si ve společnosti uprdne, tak s výbuchem smíchu řekne ostatním: Na Grüss Gott (No pozdrav pánbů). Zatímco Švýcar s kamennou tváří nedaje nic znát odejde ze zamořeného prostoru, aby se to co nejdříve přehlušilo jiným děním.

Ve Švýcarsku prdí hlavně cizinci

Když jsme u toho prdění i zde je poznat zajímavá souvislost: Rozdíl mezi pradávnými Švýcary a novými přivandrovalci je znát také na tom, čí děti jak moc ve škole prdí. Znáte to: Bílkovinná strava je drahá. Chudí cizinci v nulté generaci jsou odsouzeni ke stravě převážně ze sacharidů a tuků. Byl jsem poučen že ve středověku, když se Švýcarsko budovalo, se běžně jedla tzv. hornická kaše, čili mouka se psím sádlem. Bílkovin se dětem cizinců dostává spíše rostlinných a to formou luštěnin. Masné bílkoviny se jim občas dostanou převážně ze slevových akcí v konzervách. Zatímco Švýcaři si na sousedských zahradních párty každý slunečný víkend (což je jednou za uherský rok) grilují jehněčí na Brennpastě, takoví ti nejnuznější přistěhovalci v první generaci, jako Turci, Jugoslávci, Albánci, kteří prostě na kvalitu nemají, jsou nuceni jíst nejlevněji a z toho pochopitelně prdí (Fürze a spol). Na základních školách jsou tím zejména děti osmahlých cizinců docela pověstní, až si z nich švýcarské a rakouské děti dělají prdel.

Děti jsou všude stejné

Děti jsou ovšem stejné všude na světě a všude na světě zkoušejí své prasácké výkony, dokonce i ve Švýcarsku. Tím jsem byl vřele potěšen. Například na švýcarském lyžáku v proslulém Svatém Mořici (St. Moritz) v jednom z nejdražších lyžařských středisek Evropy, jsem byl svědkem toho, jak malá Švýcarka z francouzsky mluvícího kantonu prdí do huby své německy mluvící kolegyni, načež ta se jí to pokouší oplatit, přičemž obě děvčata se pak prdící v pyžamech honí po hotelu mezi večerními hosty.

Plánování stáří

Z výše popsaných skutečností je asi jasné, že když si Švýcar celý život odříká, že si jednou přece našetřené peníze musí užít, protože do hrobu si je s sebou nevezme.

Vzhledem ke švýcarské kvalitě, zdraví a prvotřídní péči, prožívá průměrný Švýcar i kvalitní stáří. Nejen, že se bez problémů dožije 90 až sta let, ale dožije se jich ne coby klepavý, hluchý dědek na posteli, ale coby chodící, slyšící, vtipně uvažující dědek schopný s hůlčičkou a za pomoci pravnoučat i nějaké občasné tůry do hor.

Švýcar či Lichtenštejnec celý život vydělává, odříká si a šetří na stáří, kde se teprve naplno odváže. On totiž se stářím počítá jako s permanentní dovolenou v důchodu. Vezměme si, že do důchodu odchází někdy po šedesátce jako vitální dědek schopný tělesných výkonů i našeho čtyřicátníka. S důchodem počítá nikoli jako se sázkou do loterie, že ho možná pár let užije, než dožije, jako u nás, ale že si v něm bude skutečně nějakých dalších třicet let, tedy poslední třetinu života užívat. Švýcaři tedy plánují stáří po celý život.

Z osobních zkušeností jsme poznali např. vdovce, který před šedesátkou plánoval, jak se ve stáří odstěhuje do Mexika, kde zakoupí haciendu, bude pěstovat banány, zaměstnávat několik Mexičanů a bude si tam jako bohatý švýcarský důchodce do smrti žít jako král. Jiní zase nakupují chalupy vysoko ve španělských horách. Táta měl známého, který na rozlučovacím odchodovém večírku vysvětloval mladším kolegům, jak celý život šetřil a že teď si to hodlá s babkou třicet let užívat. Že nakoupil v Norsku luxusní karavan s ještě jedním terénním autem a že se s babkou odstěhují na stáří do Norska, kde už mají vše zařízené a že budou třicet let jezdit s karavanem po norské přírodě, běžky, fjordy, rybaření, medvědi, losi, horské hospůdky a tak dále. Jiný plánoval, že se s babkou odstěhují do Rumunska nebo na Slovensko, v tom ještě neměl tenkrát jasno a opět do hor na salaš, užívaje si vodopádů, hor a terénních čtyřkolek se švýcarským důchodem jako zdraví důchodci, kde si v levných podmínkách budou nadosmrti žít jako králové. Byly u nich vidět stále se opakující trendy vesměs odstěhování se do divočejší levnější evropské země s jasným cílem doživotního dobrodružství v sněhu v horách, tedy vlastně stejného stylu života, jaký znali z domova ze Švýcarska. Málokterý Švýcar vám bude plánovat odstěhování se do tepla na pláž, aby ve stáří proválel šunky v písku u moře. Jedinou výjimku trochu tvořili staří manželé – Češi, žijící v Curychu (Züri), kam utekli v roce 68 a jejichž děti již byli rozenými Švýcary. Po českém vzoru plánovali se na důchod rozvést a každý si užívat stáří odděleně jinde na světě, přičemž občas by se setkávali u dětí doma v Curychu. Manžel celý život stavěl elektrárny ve Venezuele, tak se chtěl nadobro odstěhovat do Venezuely, nikoli k móři, ale do pralesa k indiánům. Manželka celý život stavěla vodní elektrárny ve Švýcarsku, tak se plánovala na stáří odstěhovat do francouzsky mluvícího kantonu do horského střediska poblíž Matterhornu, pro kteréžto účely již měla v jednom hotelu natrvalo zakoupený menší byt přes 2000 metrů nad mořem. No, Švýcaři to zkrátka mají pěkně naplánované a snad se jim to už i daří provádět. Když to srovnáme s českou tak akorát zpráchnivělou chalupou se suchým nebo spalovacím záchodem na Českomoravské Vrchovině, kde aby si nemocný český důchodce ještě strhnul chrbát u pumpy, nebo chodil s kýbly ke studni, je to ve Švýcarsku pochopitelně jiná úroveň. Ale snad k nám Čechům lepší časy ještě přijdou, hlavně aby to u nás co nejdéle vydrželo v současném nápravném vývoji (2016/2017).