Základní aspekty nemrtvé existence
Reanimace a rozklad
V mytologii a fikci nemrtvého představuje člověk, jenž byl živ a zemřel, byl však "oživen" (reanimován). Nejde však o skutečné navrácení mezi živé jako zmrtvýchvstání. Mrtvola je nadále mrtvá (bezduchá), pouze jeví známky života. Může se kupříkladu pohybovat, mluvit, konat inteligentně či kouzlit. Je vhodnější reanimovanému zesnulému nadále říkat mrtvola než živý, proto byl zaveden pojem Nemrtvý. Výraz neživý zde není vhodný neboť označuje předmět neživé přírody, tedy např. kámen. Nemrtvý ve skutečnosti neexistuje, protože nic nemůže překonat nezvratnost smrti. Ta je vlastně dána entropií - mírou neuspořádanosti částic v původně živém systému. Život funguje tak, že pokud mu je dodávána energie z vnějšku, udržuje si správně informaci o sobě samém a tedy se udržuje při životě (drží entropii na uzdě). Jakmile život zemře, tento dodej energie nezvratně přestal fungovat a mrtvé tělo směřuje k maximálnímu stavu neuspořádanosti podobně, jako celý zbytek vesmíru, tedy okamžitě směřuje k rozkladu nejprve biologickému na úrovni buněk a choroboplodných zárodků, poté k rozpadu chemickému na úrovni molekul už třeba v žaludcích mrchožroutů, v hlíně atd. K fyzikálnímu rozpadu na úrovni atomů by došlo pouze při radioaktivním ozáření a to po tak dlouhou dobu, že by nás to ani zajímat nemuselo. Takovým příkladem částečně jsou Ghůlové ze světa PC her Fallout, kteří dokonale splňují příznaky nemrtvých, avšak ve skutečnosti jsou pro potřeby mytologie Falloutu živí.
Nadpřirozený aktér
Nějaký nadpřirozený aktér (nadpřirozená síla) způsobí, že mrtvoly vstávají z hrobů. Z důvodů mytologické korektnosti se to nejsprávněji má za magickou sílu. Pod tou se může skrývat cokoli nejasného a přitom je to v mytologii správně. Často je jejím zdrojem mág vyvolávající nemrtvé (nekromant), či k tomu dochází samovolně (údajně na zlých místech, dávných bojištích, znesvěcených pohřebištích, atd.). Nejdůležitější v definici nemrtvého je to, že z pohledu normálního člověka jde beze vší pochyby o skutečně mrtvého, který se zmítán onou silou pohybuje či nějak chová, jako by byl živý. Nadpřirozená síla je zde geniálně domyšlena, neboť jde o cokoli nevysvětlitelného vědecky, odporujícího zákonům přírody a přesto věřícími svědky tvrzené jako prokazatelně existující.
Netělesní nemrtví a podstata tělesné schrány
Angličtina razí jasnou terminologii pocházející z Latiny: Incorporeal = netělesný, nehmotný. Uncarnate = bez fyzického těla, zde rád razím pojmy neomasený či nevmasený (inkarnace = doslova vmasení). Omasenost mrtvoly dále lze použít na ose rozlišení mezi zombií a kostlivcem (tedy od omasené mrtvoly po holou kostru). Ony vysušené zapavučinované kostry potažené zbytky masa a koží, které padají v jeskyních ze stropu na hrdiny snad ve všech dobrodružných filmech jako panáci, respektive jejich nemrtvé protějšky, by spadaly svojí tělesnou formou někam na úroveň mátohy či mumie, protože variují kdesi mezi kostlivcem a zombií, jak se dále dozvíme. U nehmotných nemrtvých (jako např. duchů) je další otázkou, zda se projevují pouze v mysli pozorovatele, či na místě objektivně jsou. I toto bývá zejména ve filmech nedořešeno a sporné. V PC hrách je to zcela jasné. Ať tak či onak, udává se, že nehmotný nemrtvý je myšlenková podoba (thought form, tulpa), protože jako nehmotná nemůže existovat ani jako plyn či kouř formující se např. do podoby zlověstného přízraku.
Revenant a umrlec
Dá se říci, že skoro všichni nemrtví až na pár výjimek (Lich, a podle Tolkiena i další) jsou revenanty. Slovo revenant pochází z francouzského revenir (= vracet se). Nemrtvý (revenant) je tedy takové stvoření, jehož si půda nevzala a přitom živoucí duše už z něj odešla. To co zůstalo, byl klasický raně novověký příklad hmotného nemrtvého. V Evropě to byl nejčastěji upír, kostlivec či zombie. Zombie však tehdá ještě nebyla nazývána zombií, ten název z voodoo a Haiti k nám přišel až počátkem 20. století. Zombie tehdy, byla li vůbec jménem zmiňována, asi měla klasický název umrlec, jak je patrno z Erbenových balad.
Panemrtví alias živí paskvilové
Zcela chybné je pojetí nemrtvých v moderních filmech, jak nám stále častěji vnucuje Hollywood. Pokud jsou za nemrtvé vydáváni např. mutanti zasažení virovou nákazou, jde o živé napodobující chování nemrtvých. O nemrtvé se jedná pouze v případě, kdy virem nakažení zemřou a posléze znovu procitají už jako nemrtví vlivem záhadné síly (jejíž vstup třeba původní virus do mrtvého těla umožnil).
Podvod filmařů
Zcela zvláštní kategorii nazývám dementními či dementálními nemrtvými. Jde o jasný podvod filmaře, ve snaze podstrčit nám živého a nepokrytě živě běhajícího chlapa s nabíleným ksichtem, jako nemrtvého. Jde o nehorázné znesvěcení původní hrůzné podstaty mytologických nemrtvých středověku a novověku. Je to spácháno pro účel šetření nákladů na tvorbu filmu, případně možnost točit další a další jako na běžícím páse, kdy není ani užito práce filmových maskérů a divák je přehlížen coby naprostý vůl, který si to nechá líbit. Je to patrno zejména na zombistických filmech po přelomu tisíciletí. Doporučuji je sabotovat a raději si vyhledat kvalitní kousky zombistické éry z let 1958 až 1990.
Pro rozpoznání správnosti nemrtvého platí takové pravidlo: Pokud to má být zombie, musí vypadat jako mrtvola v jakémkoli stádiu rozkladu a to bez nejmenší pochybnosti. Dojem z ní musí být úděsný, tedy přesně tím důvodem, proč se mrtvoly pohřbívají a nebo spalují. Ona ztvárněná zombie vstávající z hrobu, potom musí na první pohled hrůzou zpoceného diváka nabádat k uvědomění si, jaká je původní funkce náhrobního kamene. Tj. udržet mrtvého pod zemí za každou cenu a to nejen proto, že se rozkládá.
Čím více z těchto dojmů se vám při sledování filmů nedostává, tím více se film vzdaluje od ideálu nemrtvého.
Zapovězené filmy zombistické
Tato éra makabrózního filmu nám jako postsovětům zůstala úplně skryta a málokdo o ní vůbec ví. Např. Brežněv sám vypadal jako mrtvola už za svého života a proto k nám mohl pustit něco ze zlaté éry zombistického filmu z let 1958 až 1990. Bohužel přesvědčení, že něco takového sem nepatří nám vydrželo i poté, co Brežněv symbolicky řachl do hrobu a ani poté nikdo z našich rodičů takový film neviděl, jedině měl li později děti, kteří se sami rozhodli v angličtině a na vlastní pěst po těchto filmech italskoamerického původu zapátrat. I o nich zde chystám vlastní sekci webu.
Éra vzniku, éra matení
Sporné je použití termínu nemrtvý ve sci-fi filmech, kde se pojednává o vědách budoucnosti a o úkonech jako kryoprezervace (hibernace). Jakékoli zmražení člověka je totiž nezvratné (= smrt), tedy zmražení lidé nemohou být přivedeni zpátky k životu pro účely např. aplikace medicíny budoucnosti. Naráží to opět na onen problém s entropií a energií na udržení informace života. Stejně je to s chemickým uchováním mozku a zcela záhadná je i ona dnes populární myšlenka, na uchování mysli jednotlivce v podobě softwaru nějakého stroje. Zde to zase naráží na stále vědecky nepoznanou odpověď na otázku, zda je vědomí produktem lidského mozku nebo v něm po čas života pouze přechodně sídlí.
Bram Stoker se svým románem Dracula (1897) nám příznivcům říše nemrtvých značně podělal situaci, protože jeho termín Nemrtvý se vztahuje pouze na upíry a masově tak mate veřejnost, která má potom pouze upíry za nemrtvé. Veřejnost tak ani neví, že je ochuzena o celou škálu druhů nemrtvých, jejichž rozlišení rozhodně stojí za úvahu a zasvěcené pobaví na dlouhou dobu.
Hlavní éra domnělých nemrtvých historie coby mylného vysvětlení přírodních jevů se zařazuje do 12. až počátku 19. století v Evropě. Jinak všude na světě najdeme mnoho představ nemrtvých ve všech jazycích a za všech dob. Éra upírů jako nejčastějších nemrtvých v Evropě vrcholila a padla roku 1830. Tím samozřejmě myslím ty domněle skutečné, nikoli literární.
Přetrvávání kontra konec
Zcela s odporem se stavím k tvrzení, na které také nejednou narazíme, že nemrtví v bájích měli úlohu vyrovnat se s vlastní smrtelností člověka. Tvrzení, že ho měli ve skutečnosti ukonejšit ve strachu z toho, že všechno je pomíjivé a přechodné. Tato teorie se nám snaží namluvit, že víra v nemrtvé v Evropě byla odpradávna jakousi obdobou dálněvýchodní reinkarnace. Ani zde totiž není jasná odpověď, zda život lidský je darem nebo trestem. Kupříkladu hinduisté vnímají věčný koloběh reinkarnací jako jednoznačně strašlivý fakt, horší než smrt sama a snaží se z tohoto koloběhu vymanit, seč jim síly stačí. Útěchou by zde naopak byla absolutní smrt, tedy stav, kdy po smrti není už ani toho vědomí, co by cokoli dále vnímalo a tento stav je už poslední a nedá se o něm hovořit ani jako o přetrvávání. Mně jako autorovi je tato myšlenka sympatičtější, než zase chodit o kus dál znova do základní až vysoké školy, zase žít jiný život a dopracovat se ke smrti a zase se znovu narodit s přemazanou pamětí a tak dále a dále až do skonání věků. Vás tato představa uklidňuje?
Nebo cítili byste se utěšeni představou, že coby tlející zombie věčně a bezduše bloudíte po světě do konce věků? Asi nikoli. Zastávám názor, že nemrtví historie měli jen a jedině úlohu strašáka, jakési hororové postavy středověku. Když potom detailně pátráte po "drobných lokálních nemrtvých" zjišťujete, že každá země a každá nářeční oblast každého času měla svoje názvy pro nemrtvé. Takže těch malých nepodstatných oblastních nemrtvých jsou na celém světě tisícovky názvů. Jenom pro upíry v evropských jazycích jsem jich objevil desítky, například v němčině jich naleznete pět jen ve standardním slovníku. Výčet všech názvů je zbytečný pro účely této publikace. Já pátrám jenom po těch "řádných, hlavních" nemrtvých, s jejichž jmény jsem se od dětství a opakovaně setkával v PC hrách mnoha žánrů, tedy zhruba od devadesátých let po dnešek (2019).