Superhind
Multipurpose assault helicopter
Jihoafrická přestavba 50 let starého ruského vrtulníku
Útočný-výsadkový vrtulník rodiny Mi-24
Člověk si až říká, jestli to měli Rusové zapotřebí, křísit obstarožní vrtulník ze 70. let, jestli raději neměli vyvinout vrtulník zcela nový. Na západě by byla odpověď jasná, že měli. Na postkomunistickém východě však na to nejsou a nikdy nebyly prostředky, takže nejen, že se jim upgradovat předpotopní vrtulník vyplatí, ale je to pro ně jediná možnost, jak ho i s mírnými ústupky (modernizacemi) nadále prodávat.
Vrtulník Mi-24 byl rozsáhle upradován a ještě naposledy viděn jako Mi-24P byl v roce 1995 a poté přejmenován na Mi-35P, exportní verzi, ze které po roce 2000 vznikalo množství dílčích modelů všude po světě. Vrtulníky, které ještě v roce 2005 viděly jako víceúčelové a konkurenceschopné, vzaly zavděk africké a islámské armády, kterým se líbil široký výukový potenciál na výcviku nových pilotů, s cvičebním simulátorem a neozbrojenou výukovou variantou. Nešlo jim o to, mít aktuální vrtulník, ale spíše mít vůbec vrtulník.
Superhind
Ale zřejmě nejlepší variantou, které se to netýká a která by se dala považovat za západní přestavbu ruského vrtulníku, byl jihoafrický Super Hind (Mi-24) Multipurpose assault helicopter, kteří jihoafričané pokorně nazvali Mi-24 a nechopili se velkohubého ruského označení Mi-35.
Matkou Superhindky byla společnost Advanced Technologies and Engineering (ATE). Původně začali pracovat roku 1999 na modernizacích 40 kusů Mi-24 pro armádu Alžírska. Alžírsko bylo s vrtulníky tak spokojené, že když s nimi bez chyb nalétalo 14 000 hodin, si objednalo další várky a udělalo jim slušnou reklamu.
Superhindka musela mít přestavěno několik mechanických vnějších rozhraní, jako třeba čumák a ocas vrtulníku, aby mohly využívat moderních elektronických přístrojů vyrobených po roce 2000. Nakonec tím byla rozšířena a změněno celá kabina a těžiště vrtulníku bylo posunuto dozadu, což vysvětlovali zlepšením manévrovacích schopností. Celková hmotnost klesla o 2 tuny. Naopak přidána byla kevlarová ochrana obou pilotů. Zcela překopáno bylo radiokomunikační vybavení, tepelné zobrazovače, noktovizory a jiná čidla, tv kamery, laserové dálkoměry a navigační systém GPS na rozdíl od ruského GLONASS. Digitální mapy, diagnostické a obranné systémy s novým ovládáním a hlavně s novým softwarem. Vše bylo integrováno do digitálního palubního počítače ovladatelného skrz dva multifunkční displeje.
Některé vnitřní subsystémy pocházely od vrtulníku Rooivalk od jihoafrického Denelu.
Super Hind jako hlavní zbraň nese francouzský 20 mm kanón Giat Vektor F2 pod čumákem s 840 kusy střeliva, což bylo více než dvojnásobek některých Mi-24. Pro protipancéřovou misi vrtulník nesl 8 protitankových, laserem naváděných střel Ingwe ZT35 s dosahem 5 km a desítky neřízených protipozemních raket různých ráží. Nová ukrajinská varianta nese podobné ukrajinské střely Baryer. Stroj docílil bojového dosahu 230 km, na který se pohyboval průměrnou rychlostí 220 km/h.
Jen od samotné Superhindky existovalo nakonec pět vývojových verzí. Takže od určitého časového bodu měly stroje výzbroj řízenou přilbovými zaměřovači Archer R2 od jihoafrického Kentronu.
Díky četným vylepšením se celkově zlepšily letové výkony oproti původnímu Mi-24, obratnost, přesnost míření kanónů, a ochrana v podobě vymetání klamných cílů. Jde o kompletní jihoafrické řešení obou druhů klamných cílů, radarových chaff a tepelných flare. Maximální rychlost letu byla zvýšena o 20, cestovní rychlost dokonce o 40 km/h. Jinak se dá říci, že ruský u Superhindu zůstal pouze tuhý trup. Zvednutí výkonu bylo dosaženo především snížením hmotnosti, přičemž řada vnitřních zařízení naopak přibyla. Sami jihoafričtí ATE však naznačují, že nejde o nový bojový vrtulník.
Zásadním zlepšením kromě letových výkonů byl onen přilbový zaměřovač kanónu. Tedy kam se pilot dívá, tam kanón střílí, což je pro ruské vrtulníky nevídaným západním výdobytkem. Kanón navíc může volit mezi více druhy střeliva, takže s průbojným je účinný proti vozidlům až do třech km vzdálenosti. Tlumiče tepelné stopy a vydatné filtry písku před motorem a digitální autopilot pozdvihly už tak dobrou životnost Mi-24/35.
ATE dokonce nabízí produkt nejen jako hotový vrtulník, ale rovněž jako svoji sadu zevrubných upgradů k MI-24P zákaznických zemí. V letech 2003 až 2005 ATE propagovali svůj Superhind na zbrojní trh NATO do východoevropských zemí.
ATE jsou nyní součástí jihoafricko-kazachstánského koncernu Paramount Group, avšak nebýt ruského vzhledu na první pohled, směle by se dal vrtulník Superhind považovat za ruskovýchodního bratra západního Rooivalku. Tehdy to zůstalo bez výsledku, ale dodnes si s myšlenkou importu pohrává Bulharsko, Azerbajdžán a Ukrajina. A především se chystají ještě další novější verze vrtulníku Mi-24 Hind.
Zdroje
https://www.redstar.gr/index.php?option=com_content&view=article&id=2340:super-hind-mi-24-multipurpose-assault-helicopter&catid=422&lang=en&Itemid=528
https://weaponsystems.net/system/493-ATE+Super+Hind+Mk.+III
https://sites.google.com/site/stingraysheligalleries/mi-24-variants
https://www.militaryfactory.com/aircraft/detail.php?aircraft_id=70
Kompletní technický popis verzí v češtině:
https://ruslet.webnode.cz/technika/ruska-technika/letecka-technika/m-l-mil/mi-24-super-hind/