Revenant / Wiedergänger

Revenantem se myslí synonymum pro nemrtvého. Jde pouze o knižnější cizí výraz. Revenantem je vlastně každý nemrtvý a revenant tak nezastává konkrétní druh nemrtvého, ale jde spíše o nadřazenou množinu všem jednotlivým druhům. Revenantem je ten, kdo se po smrti vrací. Existuje však i několik zvláštních případů nemrtvých jako je například Lich, kteří se stali nemrtvými bez průchodu smrtí.

Etymologie

Angl. Wikip. udává, že revenantem se rozumí viditelný duch nebo mrtvola oživená tak, aby mohla pronásledovat a děsit živé. Slovo pochází z francouzského slovesa revenir, znamenajícího vracet se. Revenant je tedy navrátilec z hrobu. Snad první písemnou zmínku o revenantech píše anglosaský kronikář William of Newburgh v hlubokém středověku už 1190: "Jeden by nevěřil, že mrtví se dokáží vyvalit ze svých hrobů, přičemž nevíme jaká síla je tomu příčinou, potulují se kolem, děsí a vraždí živé, po čemž se zase vracejí do svých hrobů, které se jim samy od sebe zase otevírají, aby je přijaly. Případy to nejsou časté, ale těchto svědectví je dost, aby tento jev ustanovily jako fakt."

Revenanté středověku vždy sdílí shodné vlastnosti. Jejich nemrtvé přebývání je přisuzováno hříšníkům a zločincům. Lidé u nichž se předpokládalo posmrtné bloudění byli za života vnímáni jako zlomyslní, neužiteční, nadbyteční a nevěřící. Revenanti bloudící poté světem živých jsou nejčastěji spojováni s roznosem nemocí, hniloby a šílenství. V reakci na to se od středověku dělala rituální protiopatření, známá až do novověku. Ještě rok 1730 se má za vrchol upírské hysterie v Evropě, kdy se vykonávaly antivampirické intervence (protiupírské zásahy) na tělech nedávno pohřbených. Ty spočívaly v exhumaci těl zemřelých, následovala dekapitace, případně protknutí pochovaného kůlem, zničení srdce a spálení mrtvoly. Pokud se o nich věřilo, že jako zesnulí pijí krev živým, hovořilo se o nich jako o upírech. Na toto téma zde mám kompletní rozbor vampirismu. Newburgh v kronice Historia rerum Anglicarum popisuje tehdejší omyl lidí o tom, jak se má tělo správně rozkládat v hrobě: Když vykopali tělo domnělého revenanta, bylo oteklé a plné života. Jakmile ho propíchnuli kůlem, krev z rány vystříkla mocným proudem.

Francouzský mnich Augustin Calmet ve svém spisu Traité sur les apparitions des esprits et sur les vampires ou les revenans de Hongrie, de Moravie, &c. (1751) porovnává studie případů upírství v Evropě a dochází k tomu, že případy takovýchto pochovaných nebožtíků, kteří nesli neklamné znaky vampirismu se vyskytovaly od Británie přes Dánsko, Polsko, Čechy, Moravu až po Maďarsko, tedy prakticky po celé Evropě. Calmet popisuje jím prostudované staré řecké a egyptské objevy, kdy se věřilo, že magie dokáže nejen člověka zabít, ale později i přivést zpět jeho duši k tělu v hrobě a dát tak vzniknout nemrtvému monstru. Toto pak pracuje pro svého stvořitele (kouzelníka) tím, že saje krev svým obětem, čímž předává životní sílu svému stvořiteli. Máme zde tedy podobnost s klasickou vírou v zombie pocházející ze středoafrického Beninu, která se s náboženstvím voodoo a otrokářstvím dostala na Haiti, které je jako kolébka celosvětové vlny zombismu proslulé dodnes. Calmet píše: "Nikdy v historii snad nebylo jméno mrtvých skloňováno tak často, jako v Polsku, v Čechách a Maďarsku dvanáctého století. Calmet také tvrdí, že těla exkomunikovaných se v hrobkách nerozkládají, jsou černá na pohled s dlouhými nehty. To je shodné a zároveň v kontrastu s ortodoxní a katolickou církví, která naproti tomu učila, že nerozkládající se těla světců jsou důkazem jejich svatosti. Vysvětlovala si to tak, že neporušenost mrtvoly znamená určitou ochranu boží, přetrvávající i po smrti na těle, které za živa bylo chrámem Ducha Svatého.

Jsou zde podobnosti s vírou starých seveřanů v aptrgangry, draugry tolik proslavené PC hrou Skyrim, kteří v původní norské pohanské mytologii chodí i po smrti a nejsou omezeni ve své aktivitě pouze na noc. Bohudík však většinou zůstávají ve své pohřební mohyle připraveni k výpadu na jakéhokoli živého narušitele jejich klidu. Příběhy o aptrgangrech dále popisují přímé konfrontace živého s nemrtvým a odhalují hrdinovo překvapení, když zjistí, že nemrtvý je často imunní vůči normálním zbraním.

Ve starých finských bájích se naproti tomu vyskytují nemrtví jako duchové k nerozeznání od živých. Jsou většinou luxusně oblečeni a působí jako tajemní cizinci zdaleka, takže protagonisté příběhů poznají, že jde o duchy, až po dlouhé době. Jejich nemrtvá povaha je odhalena až za dlouho, poté co je prozradí nějaké jejich podivné chování. Například to, že mají tendenci dlít na neobvyklých místech, nemluví, jsou lhostejní ke spatření živých, náhle se objevují a mizí nebo jsou spatřováni na dvou místech současně. Staří Finové si to vysvětlovali tím, že se jedná o neklidné duše zemřelých násilnou smrtí.

Welšský kronikář Walter Map píšící v 12. století se zase zmiňuje o šíleném muži z Herefordu, který zemřel a ožil a po nocích chodil ulicemi a vyvolával jména lidí, kteří měli brzy zemřít. Rada biskupa Foliota ku občanovu zneškodnění zněla následovně: Vykopejte mrtvolu, usekněte jí hlavu, pokropte ho svěcenou vodou a zase zahrabejte.

DC home |
Portál vojenských technologií |
Ostatní články |
Organizační

Je známkou vzdělané mysli, že se dokáže pobavit ideou aniž by ji přijala.
Aristoteles