Revenant / Wiedergänger

Wiedergänger, Nachzehrer a Aufhocker

Německá Wikipedie hovoří o revenantech v němčině jako o Wiedergänger, tedy doslova o znovuchodcích. Tvrdí, že jádro mýtu o nich je v představě tělesných nebožtíků, kteří znovu wandrují světem živých ať už z jakékoli příčiny. Vracejí se k nám jako Untote, tedy nemrtví. K živým se stavějí cize až nepřátelsky, ať už je to z důvodu pomsty za utrpené bezpráví nebo se mstí za to, že prostě jsou odsouzeni k dalšímu chození po smrti i tehdy, když ostatní nemusí. Doslova tak neví co se sebou.

Jean-Claude Schmitt, který monitoroval obrazy nemrtvých z 12. až 16. století rozlišuje podle tělesné podoby nemrtvé na čtyři typy: znovuchodící umrlce, Lazaří typy, duchové typy a strašidla. Zatímco ostatní typy jsou povětšinou oděny v pohřebním rubáši, Lazarův typ je přirovnáván podobou k živému, který prostě vstal z mrtvých. Ostatní makabrózní (umrlčí) typy vykazují zejména v obnaženém obličeji všemožná stádia přírodního rozkladu.

V německých národních pověstech bylo údajně až do počátku 20. století šířeno povědomí o tom, že mrtví po své smrti přesto nadále nějak přežívají a z hrobu působí svoje nezdravé vlivy na okolní obyvatelstvo. Částečně se tak mělo dít telepatickým působením na dálku tak, že navracením se poznamenaný nešťastník nemusel fyzicky vstávat z hrobu a ohrožovat živé svými ústy jako vampýr a přesto z nich dostával životní sílu. Byl li ovšem nemrtvý nešťastník Nachzehrer (živící se po smrti), pak musel sežvýkat svůj rubáš, což mu dalo sílu k sežvýkání dalších mrtvých kolegů na pohřebišti a tím získal takovou sílu, že mohl svým řáděním obtěžovat i živé. Nachzehrer byl tedy jakási německá variace na arabského ghůla živícího se mrtvolami.

Dalším německým nemrtvým byl Aufhocker (lužickosrbsky Bubak), který v noci skákal poutníkům znenadání na záda a činil každý jejich krok těžším, jak z nich odsával sílu. Mohl na sebe brát různé podoby, aby ho nic netušící kolemjdoucí pozdě v noci nepoznal. Obětní poutník se ho zbavil až poté, co ho donesl na hřbitov, kde byl mrtvý pochován a tam ho přehodil přes hřbitovní zeď. Někdy však pod ním oběť padla mrtva vyčerpáním. V některých případech se také podařilo souženému osvobodit se od přítěžníka modlitbou. Německé lidové pohádky se udájně ještě roku 1920 zabývaly tím, jestli tito Aufhockeři nejsou náhodou nemrtví duchové nehmotné podstaty tak, že poutník si jejich náskoku na svá záda nejprve nevšimne a jde dál. S každým jeho krokem však mírně přibývají na váze, jako by se zhmotňovali teprve na poutníkových zádech. Odtud asi pramení i rčení: Vlezte mi na záda. Odborně bychom tedy mohli říci, že německý Aufhocker je asi jediným nemrtvým světa, který plynule přechází z nehmotné do hmotné podoby.

V západoněmeckém prostoru lidových pověstí se vyskytuje také onen často zfilmovaný bezhlavý jezdec. Tento revenant byl obávaný proto, že komu se zjevil, tomu brzy následovala okamžitá nebo brzká smrt. Tato pověst byla v hlubším středověku nejspíše rozšířena po celé německy mluvící oblasti. V jednom podání se jezdec zjevoval z ničeho nic, v jiném musel na svém koni vyjet ze své hrobky. Na rozdíl od filmového zpracování Sleepy Hollow bezhlavý jezdec neodsekával svým obětem hlavy, ale zabíjel je pouhým dotekem. Odtud nejspíše pramenilo přesvědčení, že jakýkoli dotek nemrtvého vedl k postupnému slábnutí na životě a mohl člověka dovést až do hrobu.

Podobně se stávali revenanty lidé, kteří se v noci obohacovali na sousedově pozemku tím, že tajně přesouvali hraniční kameny. Větu "Kam s ním?" ostatně známe i z českých pověstí. Tito podvodníci byli popravováni zahrabáním do pole až po krk a hlava jim byla uryta zemědělským pluhem. Po smrti jako bezhlaví revenanti přecházeli celé noci po pozemku aniž by dále škodili živým, nýbrž je pouze strašili.

Dále prý v Porýní, Porůří a také v Čechách představoval bezhlavého jezdce umrlý statkář, který po večerech sledoval mladé dívky na cestě z pole domů. Náhle se jim postavil do cesty a sáhl na poprsí, čímž jim ukradl kus životní síly. Dívky však po několika dnech umíraly a ve své poslední hodině viděly při své posteli stát bezhlavého jezdce, který byl pro ostatní neviditelný.

Dále je v německém prostoru pověst o Lenoře a jejím nemrtvém ženichovi, a to už se dostáváme k mému obřímu rozboru upírství, kterému jsem věnoval 25 stran textu, takže vás na něj pouze odkazuji. Odtud zřejmě pochází i Erbenova paralela v podobě balady Svatební Košile.

Německá Wikipedie obecně tvrdí, že bezhlavost revenanta vždy nějak symbolizovala trest za něco, poněvadž poprava stětím byla v středověku i novověku zcela běžným způsobem popravy zejména mužů. V křesťanském novověku se již věřilo v to, že hlava představuje duši člověka a tak zatímco duše i s hlavou zůstává v očistci, tělu je dovoleno na krátký čas v podobě bezhlavého Wiedergängera vrátit se na zemi, aby varoval živé před spácháním takového hříchu, kterého se kdysi dopustil sám.