Typologie hráčů rulety

Podle jedné z definic je gamblerem ten, kdo podstupuje riziko pro nejistý výsledek. Prací nazýváme soustavně vynakládané úsilí za účelem zisku, přičemž riziko zde není požadováno. Vzhledem k povaze rulety a hazardu obecně, nikdy nelze riziko minimalizovat na nulu a tedy žádní stoprocentní vyhrávači neexistují. Za svoji desetiletou praxi na ruletě jsem však v obou činnostech nalezl určitou shodu a teď se vám pokusím vysvětlit, jak, že to s tím profesionálním hráčstvím je.

V angličtině samotné sloveso to gamble znamená riskovat, hazardovat. Hraní rulety je tedy pro lidi formou adrenalinového sportu. Je to stejné, jako lidi co skáčou z útesů, protože potřebují dobrodružství ve větší než průměrné míře.

Občasný hráč, prvohráč

Z názvu vyplývá, že jde o lidi v hraní méně zkušené, kteří nejdou hrát s určitým cílem. Nechodí zpravidla do vyložených heren, ale do nočních restauračních podniků, které rovněž mají ruletu někde opodál za závěsem. Někteří rovnou pokládají za nutné si to jednou v životě vyzkoušet, aby věděli o co jde. Osobně jsem znal jednu absolvující psychoterapeutku, která si mi stěžovala, že za chvíli bude mít mět léčit patologické hráče a přitom nechápe, proč to dělají. Tak jsem jí poradil ať si zajde na ruletu. Jak to dopadlo, nevím.

Často se jedná o opilé mladíky na večírku nebo naopak o dívky, které se u stolu opilých mladíků nudí, tak se jdou podívat za závěs. Většinou odcházejí po prohře nebo výhře bez nějakých zvláštních dojmů, vědí, že tohle zkrátka zábava pro ně není.

Občasný hráč je zvláštní kategorie lidí, kteří na ruletu jdou tu a tam a jsou schopni najednou vyhrát i prohrát řádově větší peníz než profihráč. Považují to však jen zas pokus párkrát do roka, náhodu, štestí či smůlu. Sem také spadají budoucí pravidelní hráči zatím ve fázi zjišťování, zda na tom něco je.

Gambler

Jako gamblera vnímám blbce, kterého to baví, který hraje pro potěšení ze hry a zároveň je vyděšen z toho, když tam vlastní činností prohraje celou výplatu. Na ruletě jich moc není. Většinou jde o naprosto nemyslící jedince schopné hrát maximálně automaty - tedy mačkání jednoho čudlíku stále dokola, přičemž hráč svojí dovedností nemůže nijak ovlivnit průběh hry. Gambler chodí hrát, dokud má peníze. Peníze si vydělává jinou cestou (prací) a hraní hazardu vidí jako svoji volnočasovou aktivitu, tedy koníček na jehož uspokojení peníze spotřebovává. Je to stejné, jako jiný jde na ryby, do posilovny, do hospody atd. Často sám nevěří, že se dá dlouhodobě vyhrávat, dívá se na hru jako na otázku štěstěny. Gambler je závislý na potěšení ze svého koníčku a tedy chodí hrát kdykoli mu to peníze a čas dovolí. Zpravidla ho ani nezajímá, jaký má poměr proher a výher. Stejně jako narkoman musí časem zvyšovat dávky, rybář chytat stále větší a obtížnější ryby, aby ho to uspokojilo, gambler rád hraje za co nejvyšší možné částky, aby to "mělo grády". Pro gamblera je typické refinancování, tedy vhazování dalších peněz po prohrané hře. Gambler nemá žádnou herní morálku - nepotřebuje ji. Nemá jasně definované denní doby, kdy chodí hrát, ani nemívá jasně dané peníze s jakými hru začíná. Nikdy nemívá myšlenky na to, že by s ruletou zkoncoval, prostě ho to baví.

Gambler kromě rulety často hraje i cokoli jiného, co je po ruce - automaty všeho druhu, kostky nebo karty. Rovněž u toho často popíjí pivo nebo hraje ožralý až na konci večera stráveného u baru.

Profík, hráč

Ruletu považuje za sice stresující, ale mírné přilepšení domácích rozpočtů. Je celkem pochopitelné, že pokud si chce ruletou pravidelně přivydělávat, bere ji dost vážně a považuje vlastně za práci jako každou jinou. Má na vlastní kůži ověřeno, že jde o jakousi formu studia: Když tomu věnuje dost času a úsilí, dosahuje lepších a lepších výsledků. Má ověřeno, že když u toho nechlastá a nekecá se spoluhráči, jde mu to lépe, než když se nesoustředí. Jasně mu z toho plyne, že hra v ruletu je otázkou dovednosti a lze ji trénovat za účelem sebezdokonalení. Dokáže dlouhodobě generovat zisk. Do této skupiny řadím sám sebe i já.

Od první skupiny gamblerů se liším zejména tím, že mě to vůbec nebaví. Dokonce se musím často nutit ráno vstát a vůbec na ruletu jít. Beru to jako mírnou formu práce. Práci, kde výdělek nikdy není předem zaručen, práci, kde strávený čas není v žádné úměře s výší zisku. Jsou to občas dost stresující chvilky, avšak stále se to vyplatí dělat. Je to celkem svobodné zaměstnání, když si sám určuji, kdy půjdu do práce a jak dlouho tam budu. Na druhou stranu se může stát, že po hodinách hry odejdu s méně penězi, než s kolika jsem přicházel, což většině pracujícím nehrozí. Důrazně napomínám lidi ve svém okolí, pokud mi říkají řeči na způsob: Ty se máš, dobře sis zahrál, zbyly ti peníze na ruletu, to si to někdo umí zařídit a tak dále. Říkám jim, že ruleta je pro mě práce jako každá jiná. Nechodím tam abych si zahrál, nesmí mi na ruletu peníze zbýt, ale musím je ruletou získat. Chodím tam, protože jsem si v tom našel celkem časově nenáročný, nejistý, ale celkem stabilní způsob, jak k drobným penězům přijít.

Nejde mi o to pokaždé vyhrát tisíce, jako to dělají občasní hráči. Jde mi o to, aby mi to zaplatilo denní hospodskou útratu plus cigarety. Jde mi o to, abych běžný potravinový nákup mohl místo za tři stovky, udělat za pět stovek i víc. Na ruletu jdu vždy před nákupem a když prohraju, tak si koupím pouze rýži a brambory, abych si stále držel neklesající inkrementální denní průměr pohybů financí. Když vyhraju hodně, koupím si maso do zásoby, kvalitní a zdravější pochutiny apod, abych měl ekonomicky vysoký subjektivní užitek ze své činnosti v souladu s tím, jak nás to učili na první přednášce mikroekonomie.

Zaručeně profesionální hráč

Jak jsem již předeslal, hraní bez proher nelze legální cestou zaručit. Ale lze být dlouhodobě v plusu a nedělat nic jiného. Kariéru úspěchu zaručeně profesionálního hráče dláždí souhra třech osobních faktorů, z nichž dva jsou náhodou osudu, vůlí neovlivnitelné. O nich až níže.

Nepovažuje hru pouze za drobný stabilní příspěvek ve volném čase. Má ruletu jako významný (ne nutně jediný) zdroj přímů. Zpravidla je to však člověk mající už předem peníze "sám od sebe" a ruletou si ani přivydělávat nepotřebuje. Možná i proto, že to vlastně dělat nemusí a přitom si to může dovolit, vyhrává peníze pravidelně a v několikanásobně kratším čase než pouhý profihráč. Tím, že vlastně nemusí, vyhrává podle zákonu schválnosti. Podobně jako hlavní cenu v tombole většinou vyhraje ten nejbohatší člověk v sále. Chodívá hrát méně často a po větších částkách, protože mu to bohatě stačí. Funguje na principu workoholika, kdy nadmíra úspěchu posiluje další úsilí a tak se zlepšuje a zlepšuje. V automatizaci bychom ho nazvali uzavřeným systémem s kladnou zpětnou vazbou. V každém stotisícovém městě co má více kasín, je jich, odhaduji, tak 3 až 5 (je velký rozdíl mezi Vegasem pardubickým a Vegasem americkým). Zaručení profíci pochopitelně nestojí o nechtěnou publicitu a tak často svému okolí namlouvají, že jsou gambleři a že často prohrávají.

Nespravedlivá výhoda

Nyní k faktorům, jež vedou ke vzniku zaručeně profesionálního hráče. První dva jsou vlastně to, že nemusí pracovat - má peníze a čas. To nejzajímavější je ale jeho třetí faktor: Má nějaký významný talent, tzv. dar od boha. Třeba má v mozku kalkulačku, bleskurychlý odhad situace, či geniální paměť na desítky čísel dozadu v bezchybném pořadí. Měl jsem to štěstí takového člověka osobně poznat, vlastně mě kdysi do rulety zaučoval. Většinou ještě požívá nějaké zvláštní privilegium. Tedy např. je sám krupiérem v důchodu, čímž má dokonale zmáknuté mechanismy hry, které nám amatérům unikají a musíme je poznávat dlouhodobým hraním na vlastní kůži a peněženku. Nebo má krupiéra známého, či je synem majitele kasina atd. Prostě má zázemí na pokusy a vyvíjení optimálních taktik: Je třeba zaměstnancem nebo rodinným příslušníkem kasina a má neomezený čas a přístup k více strojům, má dovoleno hrát nanečisto bez peněz (obsluha mu tam namačká drobný kredit) nebo si ruletický robot koupil domů do obýváku.
Pokud tyto okolnosti splňuje, pak může skutečně dosáhnout statutu pohádkově bohatého hráče hraničícího až s podvodníkem. Odhaduji, že jich bude několik stovek až tisíců na celém světě a většinou chtějí zůstat naprosto nepovšimnuti okolím. Vymýšlí si falešná jména, nesdělují přísedícím svoje osobní údaje, protože vědí, že se o ně dříve či později začnou zajímat nekalé živly, majitelé kasína, pracovníci finančního úřadu či policie. Často bývají tak úspěšní, že podle ostatních "musí hrát nekale" bez ohledu na skutečnost. Pokud skutečně užívá nějakou nekalou metodu, jak si zaručit velký výdělek z rulety, ví, že nemůže zůstat nepovšimnut dlouho a tak se často znenadání stěhuje z místa na místo, aby mohl ve své činnosti pokračovat. Takovéto příběhy známe takřka výlučně z kriminálních dokumentů, kde se často hlavní hrdina dozví, že po něm šla zároveň kriminální banda, až když sedí v base. Nicméně odhaduji, že přesto po světě chodí pár umělců, kterým se to nějak podařilo zamaskovat, vyprat a užít si svoje peníze.

Zdroj

Vlastní desetiletá praxe na ruletě

Divadlo Járy Cimrmana. Posel z Liptákova (divadelní záznam). Dir.  Ladislav Smoljak. 1997. DVD. Bontonfilm 01.12.2002