O nevybočování z řady a vynikání u nás versus na západě

Ve Švýcarsku jsme viděli, že když je člověk dobrý a maká na sobě, stoupá mezi nimi nahoru jak raketa. Dávají mu to znát a člověk poznává, že mezi nimi roste. U nás jako u postsovětských rovnostářů je situace stále opačná.

U nás jako u postsovětských rovnostářů je situace stále opačná. Jakmile chce člověk vybočovat z šedého průměru a naplno využívá svůj potenciál být dobrým, hází mu učitelé klacky pod nohy, různě mu ztěžují práci a měří ho dvojím až trojím metrem než ostatní. Ani ne tak spolužáci, jako přímo učitelé se na něj tváří jako kakabusové a s protáhlým ksichtem nedokáží zakrýt svoji závist. Říkají si, že ten student je dobrý v porevoluční době a pokud mu to vytrvá, tak ho nejspíš čeká úspěšná budoucnost, jakou oni sami za svého mládí měli zapovězenu. A tak mu to stále předhazují. Ano, za to, že se člověk snaží být dobrý a jde mu to, za to se v Česku lidi stále trestají. To zatím mluvím o životě na gymnáziu v krajském městě. Ještě horší je situace na univerzitě tamtéž.

Trestání za píli a aktivitu

Univerzitu jsem skončil před několika lety a počítám, že nevybočování z šedého průměru je tam stále lepší strategií pro přežití, než být skvělým studentem. Tamější učitelé mnohdy nedokáží skrývat svůj zájem na tom, aby to člověk nezvládl. Někdy je tento zájem podvědomý, nicméně přes gesta a mluvu se navenek projevuje. Byl jsem dokonce nejednou svědkem jak sami učitelé opovrhují "šprty", tedy lidmi, kteří jsou nejlepší, obětovali tomu nejlepší léta života a školu by měli tudíž měli absolvovat v co nejkratším období. Opačné je shledání navrátilců ze studií z německy mluvících zemí, z USA nebo Kanady. Nakonec slyšíme to denně z ČT24, jak na sebe politikové i zaměstnavatelé hází špínu, vzpomeňme třeba na výpovědi vědců v Hydeparku, kteří nadšeně hovoří o zázemí vědce na západě, o společném nadšení ze spolupráce a dobře profinancovaném prostředí, kdežto v hovorech o ČR jim vždy obličej posmutní, hovoří zde o rivalitě a celkové neutěšenosti situace. Vzorovým cílem mladého českého vědce se ukazuje zůstat v cizině.

Nepsaná podpora neschopných

Nikdo si pořád nepřipouští, že na VŠ by se měli hlásit studenti, kteří na to mají. Při té fůře předmětů a obsahu českého učiva nikdo nemá čas se nad tím zamýšlet a u učitelů 40+ přetrvávají naučené zlozvyky z dob minulých. A tak se vždy slabému studentovi dostane více času a přízně učitele, než někomu kdo má učivo v malíku. Talenty se pošlapou kdežto slaboši se vyzdvihují. Většina z nich však studium během prvních let vzdá a školu neabsolvuje prostě z vlastní nedostatečnosti a tak jejich podpora ze stran učitelů stejně vyjde vniveč. Nebylo by lepší dopomoci těm vynikajícím, aby u nich náhodou nedocházelo k studentské úmrtnosti vlivem souhry nepříznivých okolností provozu školy?

Vysoká tolerance neschopnosti

Na českém gymplu i na univerzitě jsem často byl svědkem toho, jak učitelé nevědomky nadržují propadákům. Místo aby se řeklo, že ten hoch na to nemá nebo na to kašle a než ho zbytečně trápit dlouhým studiem, měl by být raději vyhozen a doporučena mu úplně jiná životní dráha, místo toho se tam stále nechá oplendovat a odpírá učitelův čas nadějnějším studentům. Toto by bylo ve Švýcarsku nebo Rakousku zcela logické a férové řešení, kterého se u nás pořád učitelé nějak bojí. Byl jsem svědkem kdy náš ředitel tři roky protlačoval neschopného žáka na gymnáziu, ačkoli tento žák kazil na co sáhl, byl hubatý a stěžovali si na něj jak všichni učitelé tak všichni spolužáci. Ten žák nakonec stejně na konci třeťáku gympl opustil a dal se na výrobu hudebních strun, ovšem třicet dalších lidí si s ním muselo vytrpět své a učitelé neustále nestíhali látku, kvůli jeho rušení a zdržování.

Protlačování "sportovců", hokejistické cikánství

Podobný případ byli sportovci, hokejisté na pardubických gymnáziích, kteří to studium brali velmi ležérně, absenci měli snad padesátiprocentní a na některých předmětech se ukázali jen poprvé a u reparátu, protože si odjeli na trénink, kdykoli měli mít fyziku a chemii. Třídní jim však tyto zásadní prohřešky proti školnímu řádu z bůhvíjakého důvodu neustále omlouvala a tak tito hokejisté měli ke konci roku nakonec vždy všechno v pořádku, jako my řádní žáci, ačkoli do té školy vlastně nechodili a ještě se nám standardně dřícím studentům posmívali. V podstatě taková hokejistická mafie na nesportovním gymnáziu. Takové malé hokejistické cikánství!

Oslava pasivity plynoucí z totality a poraženecké historie?

Všeobecná pasivita žactva u nás versus na západě, jak jsem poznal, je významně znát. Zatímco na gymplu v Rakousku moji spolužáci hovořili bez vyzvání a živě diskutovali s učitelem jako rovný s rovným, u nás je předposranost zřetelná. Známe to ze socialistických filmů, z vyprávění rodičů a prarodičů, takže se raději tiše bojíme, nevynikáme, mlčky dodržujeme předpisy a při nějaké nehodě si ještě necháme neoprávněně vynadat. Tolik se bojíme nějakého trestu či ztrapnění před třídou, že učitele ani neupozorníme na jeho omyl i pokud to už vážně přehnal a ještě si drze trvá na svém. Bojovná hrdost ani zdravá iniciativa se mezi Čechy prostě nevidí. V lavicích rakouského gymnázia jsem zažíval pocit souznění a zdravé školské vzájemnosti žáků a učitelů, kdežto v ČR to bylo zaryté mlčení s pohledem do země, snad připomínající atmosféru před popravou. Nejspíš za to mohou tři generace autoritativního vychovávání za nesvobody, možná také celkově pošlapané národní sebevědomí, které je navíc stále škrceno médii skrze přetrvávající náchylnost k české neslavné historii (černobílé dokumentární filmy v míře mnohokráte vyšší než zdravé).


Rozdíl mezi gymnáziem v Rakousku a Česku byl pro mě obrovský. Zatímco u nás všichni mlčky koukají do stolu, když se učitel na něco zeptá třídy, v Rakousku, ne že by byl les rukou, ale vždy minimálně jeden člověk odpoví a odpoví i dost hloupě, protože ví, že učitel ho hned nebude nabubřele zesměšňovat, často i po hodině a mezi svými kolegy v kabinetu. U nás by takto oslovsky odpovídající člověk ihned riskoval ztrapnění před třídou a proto raději celá třída dělá, jakoby se učitel na nic nezeptal. Oni se totiž bojí jít se svou kůží na trh, aby náhodou učitel jejich obdivuhodnou znalost neodměnil nějakým speciálním úkolem či referátem na příští hodinu. Zkrátka, pěkně nám to tu ti komouši zavařili. Tohle se jen tak nezmění, to bude na hodně dlouhou dobu nápravy než se kompletně přeprogramuje mentalita obou stran a vnitroškolské vztahy.

Na západě podpora iniciativy kdežto u nás je průměrnost taktikou pohodlného proplutí

Zatímco tam je aktivita často i nekvalitních popudů vertikálně školskou strukturou (od spolužáků až po ředitele školy) vnímána pozitivně, u nás se jako výhodná taktika vnímá pasivní proplouvání životem. Čecháčkovství pokud možno co nejšedivější. V podvědomí většiny lidí je názor, že tak se efektivněji vyhneš problémům. Naopak iniciativa je u nás vnímána jako vlastnost přitahující komplikace, místo aby otevírala člověku nové možnosti. Ať to bylo v ČR na gymnáziu nebo na univerzitě, všude jsem pozoroval, jak učitelé podvědomě vnímají vynikající, výkonné a iniciativní žáky jako negativní jev, na který je potřeba nějak zvlášť si posvítit, ztrapnit ho jako snaživce, umlčet toho potenciálního kariéristu, ukázat mu, že šprti se u nás stále ještě nenosí. Například na pardubické univerzitě dodnes platí, že jen ti nejšedivější nevýrazní studenti dojdou nakonec úspěchu, zatímco mnohé vynikající si prostě učitelé podají. Na bytí výborným studentem je se shora nahlíženo jako na potenciálního podvodníka, jehož si přeměřují dvojím metrem. Se zvláštním zaměřením je mu kontrolována docházka na každé cvičení, speciálně se prověřuje, jestli to byl na písemných zkouškách opravdu on, jestli za něj semestrální práci nevypracoval někdo jiný a tak je většinou neopodstatněně před ostatními ostrakizován, ačkoli je to právě on, kdo má ze všech učivo nejpřesvědčivěji zvládnuté a často je sám pro sebe jediným poctivým, který nakonec školu právě proto neabsolvuje.

Zlý alibismus učitelů

Na druhé straně nedostatečnost studentů, kteří tam podle názoru svých spolužáků nemají co dělat, se pořád nějak omlouvá. Nebere se to jako špatné životní rozhodnutí ani nezdravá snaha dostat se za každou cenu k VŠ vzdělání, ale prostě za handicap, za který dotyčný vlastně nemůže. Přitom je viníkem právě on, kdo tam vědomě zbytečně otravuje. Nechá se mu ze soucitu možnost zbytečně utrácet čas svůj i učitelský, protože je jasné, že nakonec to stejně nedá. Jenom aby nikdo nebyl ten zlý, kdo mu to naznačí po prvním semestru, nechá se tam dotyčný haprovat klidně tři roky, než ho vyhodí sama nemožnost získat všechny kredity. Zatímco když dá nějaký machr vlastní pílí zkoušku napoprvé, učitelé si na něj stejně ještě něco doplňkového vymyslí nebo mu omylem sdělí špatný termín na zapsání známky do indexu, aby to ještě musel shánět v říjnu a mít oplétačky na studijním. V českém školství snad jakoby ta diktatura proletariátu stále neskončila.

Vlastní děsivá zkušenost

Jakmile se mezi učiteli systémového inženýrství na univerzitě rozneslo, že si během denního studia na živnosťák zcela sám přivydělávám webovým programováním a počítačovým servisem stejnou náplní předmětů, jaké oni teprve učí, stal jsem se doslova personou non gratou a zažíval pravé peklo. Nic nepomohlo, že jsem z daných předmětů měl prospěch za jedna. To je právě ještě více naštvalo a častokráte jsem byl nařkáván z plagiátorství semestrálních prací, které jsem prostě udělal moc dobře a v rekordním čase. To plagiátorství se samozřejmě nikomu nedařilo mi prokázat, ovšem nakonec jsem skončil v psychiatrickém sanatoriu podobně, jako za stalinistického ruska.

Zdroj

Vlastní odstudované roky na švýc. základkách, rak. gymplu, českém gymplu a české univerzitě.

DC home |
Portál vojenských technologií |
Ostatní články |
Organizační

Pesimismus je nedostatek informace a optimismus taky.
Fr. Koukolík