Můj děda zemřel na digitální prozření
O tom, jak děda přežil nástup digitální éry lidstva, ale již nesnesl úplné uvědomění si jejích následků.
Můj děda, který maturoval ještě za Hitlerova života, se stal nakonec inženýrem elektrotechniky a dělal automatizaci průmyslových procesů. My, digitální lidé, dnes, pamatujeme automatizaci jenom jako velmi nechutný školní předmět, který je tu jenom z důvodu historické setrvačnosti, nepotřebný, ale obtížný předmět na pomezí statistiky a fyziky, kde se programovalo pomocí ciferníků, fyzikálních veličin a směrodatných odchylek. Jakýsi analogový předchůdce programování. To děda dělal v továrně celý život od 50. let do konce 80. let. Kdysi za socialismu to pár let ještě vyučoval.
Těšil se, že až přijde jednou do důchodu, že si bude pomocí logických obvodů a elektronických schémátek dále automatizovat celou chalupu, kterou od roku 1966 s rodinou budoval jako vlastně takovou strojovnu.
Digitální zrada
Poté přišla digitální zrada. Koncem 80. let přišel i do postsocialistického Československa pozvolný nástup počítačů, to jest příchod digitální éry lidstva. Vše, co se do té doby programovalo pomocí měřáků a mechaniky, se najednou odehrávalo ve virtuálním prostoru a digitálně. To znamená na počítačích dnešního typu. Najednou se programovalo pomocí jakýchsi anglických slov nějakých počítačových jazyků a psalo se to na obrazovku, namísto děrných štítků a letování obvodů. Děda měl velké štěstí, že se to celé odehrálo až těsně po jeho nástupu do důchodu. Všechno, co do té doby kdy dělal a byl za to vážený, přestalo být požadováno a stalo se odcházející epochou průmyslu. Jinak spousta těch elektronických dědků Tesláků, Semtíňáků a co já vím, byla najednou k nepotřebě a museli do předčasného důchodu, nebo byli vyhozeni z mašinérie a zakládali si vlastní drobné živnosti, opravářské dílničky praček a televizí a bazárky. Rázem během deseti let, byla všechna ta mechanická věda automatizace k ničemu a nové průlomové věci se již odbývaly softwarově. Najednou i mechanické hodinky byly digitální, a neměly žádných nevýhod, protože to prostě už nebyl jemný objemný mechanický strojek připoutaný k ruce.
Počítače v důchodu
Nicméně děda byl šťastně a zdravě v důchodu, zatímco bujela éra počítačová. Shodou okolností se to shodovalo s nejlepší érou elektronické hudby 1998 až 2004. Děda měl mechanickou dílničku na chalupě a doma v ložnici a tam si bádal dosytosti. Nicméně jednou, já byl tehdy puberťák, a čekal jsem, že to jednou přijde, se mě zeptal: A co ty počítače? A tím to celé začalo.
Docházel jsem k němu pravidelně, vyučoval jsem ho na PC od jeho 70 let do smrti v 95. Děda si nakoupil záplavu knih na způsob: Začínáme na PC, Windows 98 Příručka, Začínáme s MS Excelem, Wordem a podobně. Několik let v tom ležel a na počítači ihned trénoval. Babička ho až kárala klasickými babskými řečmi typu: Vždyť z toho jednou zblbneš. Dostal po mně, po vnukovi, nejnovější z mých starších počítačů a o 15 let později, si již za cenu 6000 Kč zakoupil v PC bazaru nový vlastní. Dospěl až do té etapy, že klasické kancelářské úkony ovládal líp než puberťák. Jako 80letý důchodce zvládal ovládání Windows, psal zprávy ve Wordu, ovládal emailování s přílohami v Outlook Express, občas se na něco podíval na internetu, ale vždy pouze na adresu opsanou na papírek z televize a z novin. Koupil si digitální foťák a naučil se dělat v několika fotoeditorech základní úpravy fotek. Po mě dostal skener, později si koupil tiskárnu se skenerem, tisknul babičce emaily od známých a vyřádil se s úpravami naskenovaného textu z časopisů, který dokonce digitalizoval = převáděl na editovatelný text ve Wordu! Tohle tehdy žádný puberťák neuměl! Ukládal si z internetu do obrázků mapy, které poté jako bitmapy upravoval a tisknul je všem známým. Používal Total Commander, i když plně ho nikdy nepochopil, nevěděl, proč tam jsou dva panely souborů vedle sebe.
A jako osobní majstrštyk se podle knih naučil technické kreslení v Corel Draw. Jeho životní počítačové mistrovství bylo zakončeno někdy v 85 letech, když si v Corelu nakreslil technicky přesný kruhový číslicový ciferník s milimetrovou škálou k starému bimetalovému teploměru na chalupu. Tohle už tehdejší puberťák ani nesvedl!
Tehdá v nultých letech frčela doba optických médií, CDček a DVDček. Koupil si vypalovačku, naučil jsem ho s Nerem a děda pálil jak zběsilý cédéčka všem známým. Dokonce se seznámil s někým ve městě v nějaké kanceláři, řekl jim co a jak: "Podívejte já jsem důchodce, v 75 jsem poprvé přišel k počítačům, atd., atd." a později od nich několik let zadarmo dostával hromady CD z neprodaných časopisů! Bohužel po roce 2005 vznikal neřešitelný problém, přivést ho ke skutečnosti, že optickým médiím odzvání, že to bylo jenom módní dočasné oblbování lidí, a že optická média pomalu již nebudou asi nikdy potřeba. Než to odeznělo, mezitím nastal ještě další problém mu vysvětlit, že ve Windows 7 již nepotřebuje dedikovaný vypalovací software, ale že se to vypaluje přímo ve windowsovském průzkumníku. Děda to považoval za podvod a nikdy to již výrobcům počítačů neodpustil. Je pouze zajímavostí, že shodně jako já na gymplu, děda nejvíce uctíval kombinaci Teac a Traxdata s temně modrým azobarvivem.
Tedy děda se učil na PC asi od 70 let do smrti a mezi nedigitálními dědky byl naprostou legendou. Vrchol jeho dovedností byl někdy v 85 letech, kdy používal denodenně počítač zcela automaticky k denním úkonům. Po 85 letech věku však již bylo každým rokem poznat, jak to jde dolů s jeho bystrostí. Vyřešili jsme to tak, že opravné instrukce ode mne jsem mu hlasem nahrával přes mikrofon do zvukových souborů k němu na počítač a ty si posléze pouštěl jako na diktafonu, aby vyřešil věci již 20krát mnou vyřešené. Po 90 letech věku již bylo poznat, jak to jde celkově s jeho zdravím dolů. Jak sám říkával: "Jednou ti vysadí pumpa a seš vodkecanej". Odevzdal svůj řidičák a jeho aktivity na počítači se ustálily už jen na sledování novoročních vídeňských koncertů na yůtůbu. Nicméně říkám si, že se toho chopil se zdatností někdejšího elektroinženýra, kdy se mezi 70. a 95. rokem naučil ovládat PC lépe než běžná sekretářka či gymnaziální puberťák.
Chyby
Jeho konání však pochopitelně nebylo samospásné. Každý jeden až tři měsíce potřeboval moji návštěvu, kde jsme na jeho PC poopravili chyby za měsíc nahromaděné a znovu probrali věci již 15krát v minulých letech řešené a dořešené. Do konce života měl děda i několik nejasností, které mu dělaly problém od prvního dne až do posledního. Vysvětluji si to tím, že jako člověk o dvě generace starší prostě na ty počítače neměl buňky a už v těch 80 letech nedokázal vytvořit mozková spojení, která měl právě každý puberťák.
Třem základním věcem děda až do smrti neporozuměl:
Dělal mu problém mezi vlastními a systémovými složkami na disku, takže postupem života roztrousil svoje dokumenty po všech složkách počítače. Dokonce si k tomu koupil externí disk, kam přes USB jednou za čas všechny pokroky zálohoval.
Dělal mu problém rozpoznat rozdíl mezi složkou a programem, který ji používá. Našinec by čekal, že mu bude dělat problém mezi složkou a souborem, ale ne, bylo to mezi složkou dokumentů a např. Wordem, který ty dokumenty otevírá. Zřejmě k tomu došlo tak, že věděl, že tu složku otevře jak v průzkumníku tak ve Wordu a v obou případech poté spustí jeden ze souborů dvojklikem.
Dělal mu problém otevírání jednoho souboru ve více programech, např. otevírání fotografie ve více různých fotoeditorech a ještě v prohlížeči XnView. Uměl otevřít soubor dvojklikem ve složce, ale když měl nejdříve spustit program a poté v něm najít soubor, který chce otevřít, to byl problém. Dokonce se bál i otevírat soubory pravým tlačítkem ve Windows jako Otevřít v programu. Tam se několikrát spálil a od té doby se toho bál a dělal jen pod mým dozorem, čímž však o to častěji chtěl, abych k němu na počítač docházel.
Naproti tomu překvapivě oslnivě ovládal celou problematiku emailových klientů a to včetně exportování adresáře do souboru a obsahu archivu Outlooku do souboru osobních složek. Kolem 80 let života mu přestal Outlook Express i MS Outlook stačit a vymohl si na mně The Bat! - nejdokonalejší a nejsložitější emailový klient na světě, kterému překvapivě dobře porozuměl. Uměl dokonale ovládat Mercedes mezi emailovými klienty! Což dnes patrně nezvládne leckterý ředitel. Děda dokonce bezpečně rozlišoval jednotlivé emailové klienty mezi sebou a dokonce si přesně pamatoval sledy kroků, které v jednotlivých programech vedly ke stejnému řešení!
Začátek konce
Po osmdesátce mu to tak zevšednělo, že mu přestávaly dosavadní dovednosti stačit. Počal se mě stále častěji vyptávat, co na počítači dělám já. A to jsem vždy zahrával do autu, protože jsem tušil, že to pro něj bude šok. Avšak zhruba v 90 letech mne jednou urgentně zpovídal a byl tak neodbytný, že jsem si jednou vyšetřil tři dny času, abych mu ukázal co "s tím" dělám já. A tím to celé prasklo.
Jal jsem se mu tři dny ukazovat vše kolem tvorby webu. Ukázal jsem mu rozdíl mezi .txt a .html souborem ve webovém prohlížeči. Probrali jsme kódování, stylování, zasazování fotek a videí, kompresi videa podle velikosti souboru, později jsem mu ukázal i virtualizaci operačních systémů, dávkové soubory na příkazové řádce, svět linuxu s více desktopy, a nakonec i programování v PHP a relační databáze stylu SQL a co se s tím dá dohromady všechno dělat.
Děda nejdřív po tři dny říkal: "Nojó, no to už je na mě moc". Čtvrtého dne mu ale došlo k okamžiku prozření. Došlo mu přesně k tomu, čehož jsem ho chtěl 25 let uchránit. Zřejmě v určité hvězdné minutě mu došlo, jak ten software dnes znamená ztělesnění jakéhosi absolutního kutilství. Došlo mu, co všechno "s tím" muže dnešní člověk dělat, pokud chce úplně vyřádit svoje hračičkovské, badatelské, kutilské mužství. Došlo mu, co všechno mohl v životě stvořit, jen kdyby se narodil o 60 let později. Pochopil, že to je absolutní ukojení mužského kutilského pudu, jež celý život tak sledoval. Pochopil, že ta přehršel zdrojů vlastního zdokonalování, kterou zadarmo každý puberťák dnes má v pokojíčku prostřednictvím internetu a světa sjednoceného angličtinou, že to je něco průlomového, k čemuž není příměr za celé dějiny lidstva.
Pochopil, že každej puberťák dnes může mít doma v pokojíčku naprogramovanou půlku firmy, kdy mu to samo analyzuje skupiny zákazníků, samo jim rozesílá statisíce personalizovaných nabídek, samo sčítá jejich reakce, ukládá je do databáze, propočítává v nich analýzy a třeba formou grafu to jednou za měsíc samo odešle emailem. Došlo mu, že celý život vlastně promrhal v mechanickém světě, ve srovnání s tím absolutním kutilstvím nemechanického stroje (softwaru). Došlo mu, že na počítači se i v obyčejném Excelu opravdu dá simulovat realita, a odhalovat výsledky dějů reálného světa na miliardách iterací během vteřin, což žádný ze světových vědců do 60. let prostě nemohl.
Došla mu ta tragédie promrhaného volného času života, když si jen myslel, jak uspokojuje svůj kutilský pud, ukrajuje si čas od rodiny, když "bádal na svém". V tom mu zřejmě vykypěla všechna ta neúplně využitá tvůrčí vášeň za 80 let nahromaděná, protože právě včera po 90 letech života mu došlo, kolikanásobek mohl nakutit softwarově a že nesrovnatelně vyšší uspokojení může mít dnes každý puberťák v pokojíčku zadarmo, jenom proto, že se narodil do světa o 60 let později. V hlavě si to srovnal s tím, co se za posledních 20 let uživatelského braní počítače naučil sám a jak by to teprve vypadalo, kdyby to dělal 60 let od mládí a kdyby to s programováním a s databázemi nakonec vše skloubil dohromady do jednoho celku běžícím třeba na webu, reagujíc na statisíce návštěvníků.
A to musel být šok z života, který vlastně promrhal tím, že skočil na špek sobeckému genu přírody a nechal se unášet životem pod jeho přirozeným diktátem. Zkrátka šok z něčeho, co se za svého života už nikdy neměl radši ani dozvědět. Jakmile si tohle uvědomil, zřejmě to byl pro něj v těch devadesáti letech takový otřes, že to neunesl a zemřel. Prostě jak sám říkával: "Najednou mi vysadila pumpa." Dobrých 20 let jsem ho před tím uchránil, ale od jistého momentu už to dál nešlo lámat přes koleno. Prostě žil až příliš dlouho, rozuměl svým věcem s až příliš velkou vášní a zrovna bohužel žil kolem toho přelomového roku 2000, digitální revoluce, která navždy lidstvo rozdělí na část před ní a část po ní, tak, jako dosud žádný předchozí zlom v evoluci života na zemi.
Mohlo to tak být, protože od tohoto bodu v těch 90 letech se prakticky den ode dne o počítač přestal zajímat a zajímal se už jen o nejzákladnější věci přežití, než v 95 letech zemřel. Mohla to být také jen časová souslednost, nikoli souvislost, že mu prostě bylo přes 90 let věku, když se tohle zrovna řešilo. Ale myslím, že toto digitální prozření jeho odchod uspíšilo.
Já bych při tom, co vím dnes, pokud bych žil v takto zásadním předělu lidstva a uvědomil si plně jeho význam, na to tedy rozhodně zemřel.