České postbolševické školství či postrakouskouherské? Zkrátka s poctivostí nejdřív pojdeš

Jak mladičký Čech postupně poznává vertikálně napříč celou českou školskou strukturou od základky po vejšku: S poctivostí nejdřív pojdeš. Klíčem úspěchu v ČR je být šedý, nevynikající a podvádějící.

Ve Švýcarsku jsou obecně platná pravidla fungování společnosti a jejich dlouho zažívaná tradice veškerým lidem nastavena tak, že u nich skutečně s poctivostí nejdál dojdeš.

U nás, jak mladičký Čech postupně poznává už od základní školy, pak především na střední, ale i vysoké a posléze v pracích, při jednání s úřady, lékaři, při zájmových činnostech, je to spíše naopak: Tedy, že s poctivostí nejdřív pojdeš.

Školství v ČR zřejmě přípravou na vězeňský život

Když si vzpomenu na poměry na českém gymnáziu, bylo to tam dennodenně do očí bijící. Kdo nepodváděl, nezapíral či pasivně nerezistoval, měl to vždy ve škole těžší. Vždy si musel projít tou cestou vydřené těžké práce a jí neúměrně malé nebo žádné odměny, jako ze Smoljakova filmu, kde inspektor Trachta povídá policejnímu praktikantovi: "V životě je to tak, že jedni orají a vláčejí a druzí sklízejí." Přitom ten kdo podváděl, si velkou část zbytečné práce ušetřil a měl více času třeba pro rozvíjení svých volnočasových aktivit. To vše bez postihu nebo s jenom minimálním postihem od učitelů, kteří nestáli o to rozpoznávat zájem od nezájmu, podvod od poctivé práce. To je vůbec nezajímalo, na to nebyl čas ani motiv. Aktivitu žáka jako jednotlivce nakonec spíše vytrestali než ocenili. Systém tehdy po roce 2000 nestál a pravděpodobně pořád nestojí o samostatné schopné jedince se zájmem o probíranou tematiku a jejich zájem nepodporuje nýbrž potlačuje.

Kdo perlí je za šprta

U nás jakoby se stálo pouze o to, mít zástupy šedých, poslušných, bezmyšlenkovitě se učících robotů, bez náznaku vlastní iniciativy, z nichž nikdo nevyčnívá z řady. Někdo říká, že je to pozůstatek komunistické totality, někdo, že je to ještě z dob rakousko-uherského školství. Asi to bude obojím, každopádně je to špatné a pokud přijedete odněkud z moderního úplně obráceného systému školství ze západní Evropy, je to dost tragické znovuprozření, které potom chce hodně silný žaludek na to, aby zcela přetížený frustrovaný žák obstál v rodném jazyce ve vlastní zemi aspoň za trojkaře, když je ze západu zvyklý perlit.

Tendence úpadku

Jako student navrátivší se na český gympl z Rakouska, jsem postupně sledoval, jak sám měním svůj přístup k realitě, kolikrát v přímém rozporu se svým dosavadním přesvědčením a upadám do naprosté pasivity a depresí. Už vás zkrátka nebaví nikoho dále přesvědčovat o svých dovednostech, jste unaveni přemírou učiva a tím, že nikdo ani nestojí o to poznat, jak jste dobří. Nakonec jdete cestou nejmenšího odporu, nějak to vydržet do maturity s minimem námahy a pak po mě potopa. Zkrátka po dobrém to v ČR ve škole nejde, a v roli téměř nesvéprávného žáka jednotlivce nemáte pramalou šanci to změnit.

Češi – živé encyklopedie vševědy, co neumí jazyky

On tyto zásadní nedostatky v přístupu skvěle naťukl teprve Dobeš, Chládek stačil pouze nastínit návrhy na možné změny, Valachová je sice oslňující krasavice, ale zdá se mi, že zase chodí okolo horké kaše, zase řeší spíše problémy morální a cikánské, než aby kompletně přeorala a zredukovala učivo všech předmětů aspoň na třetinu. Proč by zrovna Češi měli šeredně odskákat roli živých pochodujících slovníků vševědy? To se samozřejmě neblaze projeví jinde: Jsou to neiniciativní nereprezentativní nekňubové, co neumí cizí jazyky, a ač by každý problém hravě vyřešili, neumí ho prodat.

Příklad druhého extrému

Vemte třeba takové Brity: Ti umí uplést z hovna pomlázku a ještě ji prodat i když je hnědá a rojí se kolem ní mouchy. Vezměte, co to je za spratky sebevědomé, co nepoznají petržel od mrkve, ale zkuste jim to vyčíst!

Udělejte průměr mezi Britskými věčně revoltujícími zdegen-spratky a přeslušněle zakřiknutými Čechy a máte sice ne úplně ideální, zato však prokazatelně fungující Němce, Švýcary, Rakušany.

Vertikální provázanost, školství pro další školy

Hlavně chci porovnat jejich a náš diametrálně odlišný školský systém ani ne co do kvót a platů, ale především do obsahu a rozměrů probírané látky. Ona totiž ta Čechům specifická školská obtížnost, které se smějeme u černobílých filmů, jakoby dnes už nebyla, ta je u nás pořádně prorostlá vertikální strukturou školství. Tím jak jednotlivé stupně na sebe v požadavcích navazují a že škola v ČR je brána především školou pro další školy, nikoli pro život, tím je způsobeno, že s celkem nelze pohnout a jede se v podstatě ve stejných kolejích už možná skoro celé století. Základka tůruje pro přijímačky na střední, střední drezíruje pro požadavky na vysoké, vysoká masakruje tu menšinu nejschopnějších, protože ve vyšších ročnících nemá kapacity na stovky studentů nabraných v prváku, protože je placena za počet hlav přijatých. Takto se každý vymlouvá na požadavky vyššího stupně a žák je nuceně vystaven obrovské přemíře požadovaného učiva, které se často na různých stupních ještě omílá dokola.

Nestíhalo se pravidelně

Pamatuji se na české předměty literatury a dějepisu, kdy se po mnoho let probírala naprosto zbytečná látka od doby kamenné po středověk. Přišlo se na gympl a opět se začínalo od doby kamenné po nějaké 19. století, pouze se doplnila výše detailu. Nejstrašnější bylo to, že dějiny dvacátého století, tedy to nejdůležitější a jediné, co by si měl dnešní člověk pamatovat, se nestihly a probíraly se úplně zmatečně teprve posledních čtrnáct dní před maturitou, kdy už od nich stejně chtěl mít každý pokoj.

Tyto hrůzy, jak jsem zažil, se na našich gymnáziích odehrávaly ještě po roce 2004 stejně, jak je pamatovali naši dědové a které žáci pokládají za úplně normální a to i když jsou často trestuhodným porušováním základních lidských práv (např. upírání práva na přestávku, práva napít se při vyučování, nutnost povinně vstávat na začátku hodiny jak někde v armádě) a v každém pádě vedou k nevycválané buzeraci a ponižováním žáků.

Výsledkem jsou Češi – produkty své doby

Výsledkem potom je, že Češi mají u okolních cizích národů (alespoň těch západních) pověst falešníků, zlodějů, podvodníků, obchazečů, namlouvačů, ochcavačů, ulejváků, simulantů, lhářů, zakřiknutců, neiniciativních robotů a tak dále… Jak by také ne, když je k tomu odmalička učí jejich nestvůrně obtížné školství! Ono totiž v našem školství od prvního stupně základky po konec vejšky, pokud člověk není vysloveně génius, jiná cesta než podváděním k lepšímu než dobrému vysvědčení prostě nevede. A proč mít dobré vysvědčení ve státě, který si dal za úkol dohánět západní evropu, avšak jeho školství je předhání čtyř až desetinásobně? Jakoby nestačilo, že mluvíme možná nejtěžším jazykem na světě, který dobré dvě třetiny mluvících do detailů na úrovni zprávy o vykonané práci (v práci) prostě nezvládají.

Jelikož Dobeš i Chládek tomu už docela dobře porozuměli (aspoň co se dostalo na ČT24) a zmínili ty pravé problémy českého školství, které i já na těchto stránkách nastiňuji, nakonec šel ale každý z nich od válu, protože jim bylo jasné, že s takto obřím zkostnatělým molochem za Rakouska-Uherska založeným a bolševiky utvrzeným, prostě není v moci jednoho člověka pohnout.