Vortex 9K121 (Vikhr-K)

Anti-tank complex, Anti-ship complex
Ruský systém protitankových a protilodních řízených střel

Vortex coby předchůdce protitankového systému Hermes byl vyvíjen ruskou kanceláří NPO Tochnost mezi lety 1980-1992. Stejně jako Hermes také Vortex byl zamýšlen k ničení pancéřovaných pozemních cílů, ale také pomalu letících vzdušných cílů (do rychlosti 800 km/h). Ovšem při psaní o ruských přeborných zbraních se autor cítí ze dvou třetin "na vodě", protože třetina z nich se nikdy sériově nevyráběla a od druhé třetiny se vyrobilo jenom několik kusů pro vojenské přehlídky a pro posilování ruského technologického sebevědomí.

V roce 2000 byl systém Vortex zkusmo instalován na protipozemní letouny Su-25 a Su-39, jež nesly 16 raket systému Vortex ve dvou raketnicích po osmi. Hlavním nosičem byl ovšem zamýšlen vrtulník Kamov Ka-50, na němž zařízení doznalo verze Vortex-M a takto bylo viděno na leteckém dni 1992. Poté však systém pokračoval dále raději pod názvem Vichr, jehož laserem naváděné rakety s tandemovými hlavicemi můžeme dodnes vidět na ruských vrtulnících Mil. Čtyři rakety Vikhr-K byly ještě zkombinovány s 30 mm kanóny AK-306 a celý komplet byl instalován na hlídkové lodě jako sebeobranné zařízení známé v NATO pod zkratkou CIWS s dosahem do 2 km.

Pojem Vortex se pomalu vytratil z dějin a v záznamech NATO o ruských zbraních už nadále vystupuje jenom coby systém protitankových laserem naváděných střel Vikhr (v NATO kódovém značení AT-12 Swinger a AT-16 Scallion).

Dalším výzkumem bojového užití systému Vortex (raket Vichr) na lodích Rusové zjistili, že musí lépe chránit lodě operující v pobřežních vodách rychlopalnými kanóny ráže 40 mm až 76 mm, resp. těžkými kulomety ráže 12,7 a 14,5 mm. Komplet Vortex a rakety Vichr dále již nacházely uplatnění jen u vrtulníků počínaje Kamovem Ka-50 (kterého bylo vyrobeno snad jen 30 kusů).

Samostatný komplex Vortex-K pro ochranu malých lodí sestává ze ze čtyř kontejnerů naváděných raket Vortex po osmi kusech, dále ze dvou odpalovačů (v nichž nejsou střely dlouhodobě uchovávány), dále z rotačních rychlopalných kanonů AK-306 nebo AK-630, z počítače řízení palby jenž je v pohotovosti nepřetržitě, ze všemožných senzorů včetně meteorologických v reálném čase, ze kterých si bere údaje balistický počítač pro každou raketu zvlášť, ze zdroje el. napětí a soupravy pro instalaci na plavidlo.

Typickými cíli Vortexu byly malé čluny na rozvlněné hladině, vrtulník nad mořem či nad pevninou vyzbrojen třeba U.S. střelami Hellfire (kterých se Rusové nejvíc báli) a nakonec pancéřované cíle na pevnině jako tanky typu M1A1 a bojové pěchotní vozidla typu Bradley M2 a další. Takový souboj lodí vyzbrojených Vortexem jako systémem byl údajně 4,1 až 5,7 krát účinnější, než s jeho jednotlivými částmi samostatně. Pravděpodobnost zničení takového cíle byla Rusy udávána na 80 %.

Kolem 2000 se rakety Vortex dostaly k Hizbaláhu, 2002 se dočkali jejich myšlenkoví tvůrci vytouženého vyznamenání, 2018 Rusové prodali systémy Sýrii. Třetí hlavní tvůrce vyznamenán nebyl, ale snad se vyznamenání dočkal později, když použil cenné vědecké zkušenosti vývojem raket Vortexu získané k další stabilizaci raket z raketometů Smerch a Uragan. Jak jsem řekl, celá problematika kolem Vortexu "leží na vodě" a už americké popisy systému Vortex a Vikhr získané za studené války špionáží Sovětského Svazu jsou značně dubiózní. K tomu navíc již dávno byly rakety Vichr na vrtulnících nahrazeny raketami Ataka a existují ještě novější a ještě novější.

Podobnými kolegy v zahraničí jsou americký SLSS anti-ship missile system, švédský RBS-15 Mk3 a norská Penguin anti-ship missile.

Specifikace

Dostřel 0,5 - 10 km; raketa Vortex letí 30 vteřin rychlostí 600 m/s; její hmotnost 8-12 kg; bojová nálož 4,5-5 kg; roznětka při kontaktu; rakety dvoustupňové, stabilizovány křidélky;

Zdroj

https://en.missilery.info/missile/vichr-k

DC home |
Portál vojenských technologií |
Ostatní články |
Organizační

Rád zkoumám, co zkoumají.
Richard Hammond, DigCest