Stellaris

Na první pohled skvostně propracovaná 4X hra se po třetím čtvrtém zahrání jeví neskutečnou srágorou.

Stellaris je od stejného výrobce, jako někdejší Europa Universalis, která subžánr realtimových 4X strategií snad přímo definovala (eXplore, eXpand, eXploit, eXterminate). Stellaris se liší jen tím, že je ve vesmíru na placatých galaxiích, ale jinak nese všechny prvky Europy Universalis a tedy i všechny neduhy. Stručně řečeno druhá půle hry je vždy nakonec nehratelná. Zábavná je pouze fáze usilovné expanze v neobydleném vesmíru a tom jenom kvůli vidině, jak silní budete a jak bude vámi mohutně zbudovaná říše porážet nepřátele jak na běžícím pásu. Z tohoto nadšení Vás však každá válka vyvede.

Je to škoda, protože jinak je hra vypiplána do detailů a vše jinak funguje skvěle a důmyslně. Na první pohled působí to množství surovin a rezortů k hráčovu řešení zahlcujícím dojmem. Ale jde skutečně jen o dojem, hra je v podstatě až triviálně jasná. To množství akcí a surovin bych zredukoval co do počtu, jen to přidělává práci a odvádí od skutečných problémů. 

Návrhy na zlepšení

Například vědecké a vojenské lodě musí mít vámi vybraného kapitána, kdežto jiné lodě nikoli. To bych zrušil. Výběry kapitánů neskutečně zdržují hru. Také bych zautomatizoval výzkum, prostě by se náhodně zvolila jedna ze třech možností. A zatřetí bych úplně zrušil anomálie. Stejně je hráč začne zkoumat až v druhé třetině hry a stejně k ničemu nejsou. Po těchto třech úpravách by se hra hrála sama, jako např. geniální Supreme Ruler a vy byste měli čas jenom na vojenské plánování.

Kravské boje

Bojový aspekt hry je přitom jenom symbolický. Vlastně ovládáte jen papírové jednotky - čísla v rozpočtu. Lodě jsou sice vizuálně reprezentovány, ale opravdu dost nenáročně a pro správné používání bojových jednotek na velké mapě galaxie je stejně po celou hru nevidíte. Vojenský aspekt hry je tedy skoro nulový a při válčení jde jenom o jinou formu expanze na území nepřítele pomocí k tomu určených válečných lodí.

Objevování světů jiných

Hned po začátku nové mapy je opravdu dobré nechat hru zapauzovanou a přitom určit produkci vědeckých a stavěcích lodí, nastavit priority říše (Tradition traits) - dlouhodobé plány vašeho směřování a výnosy (edicts) - krátkodobé bonusy k tomuto směřování.

Pak to mezerníkem odpauznete a spustíte ten nekonečný kolotoč. 

Po celou dobu expanze, což může být na maximální rychlost hry třeba i tři hodiny času, donekonečna jen prozkoumáváte planety v oběžných soustavách hvězd - jak říkal Karel Hynek Mácha: Slunce jasná světů jiných. Pomocí konstrukčních lodí v nich stavíte hvězdné základny a pomocí kolonizačních lodí zabydlujete obydlitelné planety.

Pak nastává hlavní mánie - stavění budov a sídlišť pro stále rostoucí populaci na planetách.

Druhotné šílenství je v upgradování vědeckého potenciálu a objevování nových technologií rozdělených do třech oblastí. S jejich výběrem však hra neuvěřitelně zdržuje a lepší by to bylo dělat automaticky. Prostě byste si zvolili jen směr upgradů a tradá. Vždy jednou za čas musíte upgradovat vojenskou flotilu na aktuální technologický stupeň, což je i při hodně přístavech neuvěřitelně pomalé a náročné na suroviny.

Suroviny

Když jsme u surovin, máte jich několik základních, které se prostě těží nebo generují samy. Pak je tu několik pokročilých, které vyrábíte ze základních, ale musíte na ně vynalézt výrobny a postavit je. Druhé suroviny jsou dražší a je z nich nejlepší prostředek směny. Hned od začátku hry naštěstí můžete vyměňovat jedny suroviny za jiné a prostředníkem jsou zde peníze (energie). Bohužel výměna je strašně drahá a cena za výměnu s počtem vyměněných jednotek dané suroviny neustále roste. Proto se vyplatí směňovat pouze vyrobené suroviny za základní. Za ty vyrobené totiž dostanete nepoměrně více peněz. No a pak tu máme třetí stupeň suroviny vzácných, které odemknete výzkumem až v pozdějších fázích hry a ty jsou dobré na nejpokročilejší stavby a na edikty, jimiž se spotřebovávají a za to vám dávají bonusy nebo snížení spotřeby surovin základních. Opravdu pěkně je to vymyšlené.

Dvacetistránkový manuál s detailním výčtem všech herních možností vás sice odstraší, ale zbytečně. Když si hru představíte jako spojené nádoby, kdy naplněním jedné odemykáte další, pak je naopak princip hry skoro až primitivní.

Trapné až na půdu

Nakonec vám území nepřítele zabraňuje v expanzi a vy musíte sáhnout k válce. Zde je ale hra velmi špatně promyšlena a právě trivialita boje je jeho zabijákem, válčení je z mnoha důvodů nevyhratelné. Zaprvé vás nepřítel skoro vždy překvapí armádami o řád silnějšími. Za druhé je zde snad nejdetailnější diplomatický aspekt, jaký jsem kdy ve hrách viděl. Kvůli diplomacii máte často problém vůbec vyhlásit válku. Rozhodně to nejde kdykoli byste chtěli. A ještě větší problém je vůbec uzavřít mír. Když byste ho chtěli uzavřít, nepřítel chce vždy bojovat dál. Ve finále je to opravdu nehratelné. Válkou se dostanete do nekonečné kaskády problémů, jež nemají řešení vůbec, nebo když se více zabýváte diplomacií, tak jejich řešení trvá celou druhou půli hry. Takže po příjemně zábavné expanzi a 20 minutách války se na to vždy nakonec naserete. Bezvýchodnost je zde charakterizující vlastností. Věc se má tak, že v podstatě ani jednu mapu jsem po pěti dnech hraní nedohrál a to i když jsem se dostal na konec technologického i ekonomického pomyslného stromu. Planety jsem měl v obří populaci s hi-end budovami a stejně mi to bylo na nic. Nejasnost ukončování bojů případně jejich titěrný zisk na straně druhé jsou pro hru vražedné. To ve zmíněném Supreme Rulerovi byla zištnost válek jasná: Prostě jste ukrojovali z území nepřítele, zabírali zlaté zásoby a výrobní prostředky, až nepřítel zanikl. Zde sice velkohubě zabíráte cizí planetární soustavy, ale po uzavření míru vám jich připadne jenom počet, na který má vaše diplomacie, takže sotva třetina. Nově vzniklé nepřátele jako třeba rebelující planety je nemožné zabít. Časem se vaše obří souvislé impérium rozdrobí ostrůvky cizích jednoplanetových říší, kterých se prostě nijak nelze zbavit.

Hra má opravdu hodně nedomyšleností ve finální-válečné fázi. Je z toho obrovské rozčarování a k tomu obří množství do nekonečna opakujících se úkonů. Vzhledem k tomu, že jednotky na mapě galaxie, tedy tam, kde jsou potřeba, nakonec nevidíte a při zoomu zjistíte jak jsou trapné a ještě kvůli spoustě blbě vymyšlených nikoli nedomyšlených drobností je hra přemyšlená i nedomyšlená zároveň. Ve výsledku je to srágora a každému zájemci o Stellaris doporučuji se na hru rovnou vykašlat, zejména v době kolem 2020, kdy máme doslova záplavu 4X strategií. Jistě se mezi nimi najdou lepší, mnohem lepší.

Kolik krásných věcí k zamyšlení má Stellaris k zamyšlení kolem futuristické politiky a sci-fi výdobytků a nakonec je to vše k ničemu. Pouze symbolické reprezentace jednotek tomu nakonec nasadí korunu, pohár Vaší trpělivosti přeteče a naštváni uděláte krok nejvyšší - konečně hru odinstalujete a vymažete instalační soubory, navždy!

Zdroj

Stellaris. Paradox Development Studio. Paradox Interactive. Windows. 2019. PC game.