Shahab-3, Emad, Ghadr
Rodina balistických raket Shahab-3 v neslavné raketové vědě Íránu představuje přece jenom drobné zadostiučinění. Původní Shahab 3 při dostřelu 1300 km přece jenom dokáže atakovat Izrael, pokud budou odpalovače vyloženy na irácko-íránské hranici.
Rakety jsou odpalovány ze samohybných odpalovačů na silnicích nebo z nehybných podzemních sil. Raketa přes svoji obří délku (výšku) 16,58 m a při ráži 138 cm dopraví svoji hlavici na 1300 km daleko. Hmotnost bojové nálože může být mezi 760 až 1200 kilogramy, přičemž nálož může být i nukleární, ale pro potřeby Íránu se počítá spíše s chemickou či kazetovou.
Střela byla prohlášena operační roku 2003 a byla odvozena ze severokorejské rakety No Dong 1, kterou Írán v 90. letech odkoupil. Írán si je pořídil s jasným úmyslem ostřelovat jimi prozápadní Izrael a Saudskou Arábii. K vytvoření vlastní balistické rakety středního dosahu odkoupil severokorejské střely No Dong také Pakistán.
Severní Korea střelu vyvinula v 80. letech, ale jak S. Korea, tak Írán ani Pakistán v té době neměli raketové technologie, takže technologii nejspíše získali z Číny, takže raketa bude nakonec vlastně ruská SS-3. S tím souhlasí druh a poměr paliva a okysličovadla, jako u starších ruských raket.
Dle západních dohadů Shahab 3 vyvinul státem řízený podnik Iran Aviation Industries Organization (IAIO) za přičinění firem Shahid Bagheri, Shahid Hermat a Shahid Karimi. Ohledně íránských raket panují dohady, protože Írán je dlouhodobě znám přeháněním výkonů svých raket a taky rád prohlašuje nedostatečně testované technologie za operační.
Shahab 3 pravděpodobně používá jediný dlouhý stupeň rakety na tekuté palivo a po návratu do atmosféry jediné návratové těleso (MIRV). Raketa ja navigována inerciálně, podobně jako praotec Scud s vysokým rozptylem v přesnosti 2500 m, takže nemá smysl jej cílit na menší cíle než města.
Emad, Ghadr
Existují inovované odrůdy raket Shahab 3, Emad a Ghadr, které jsou podobně dlouhé, jenom užší. Modifikace pohonů a palivových nádrží vedou západní experty k přesvědčení mít se na pozoru a nadále nepodceňovat íránské rakety. Emad a Ghadr mají mít odhadovaný dosah 1800 až 2500 km. Při skoro stejných rozměrech pochopitelně musela být zmírněna hlavice s návratovým tělesem, jehož nálož má vážit mezi 500-800 kg. Nový tvar koncového tělesa dává také naznačovat, že rakety budou užity k výbuchu vysoko v atmosféře, k rozprášení chemických a biologických zbraní.
2021 s nimi Írán dokonce provokoval: Raketa Emad se měla rozprsknout do indického oceánu 1800 km od pevniny, ale pouhých 160 km od americké letadlové lodi.
Zdroje
https://missilethreat.csis.org/missile/emad/
https://missilethreat.csis.org/missile/shahab-3/
https://missiledefenseadvocacy.org/missile-threat-and-proliferation/todays-missile-threat/iran/ghadr-110/
https://www.aljazeera.com/news/2021/12/24/iran-ballistic-missiles-military-drills-warning-israel-irgc