Ghost / Geist / Duch

K pochopení pojmu duch nám pomůže pochopení pojmu duše.
Duše je neurčitý pojem znamenající princip života, tedy to, čím se živá bytost liší od mrtvoly. Pojem duše zasahuje do moderních věd a největších světových náboženství. Jelikož se tato představa nedá empiricky zkoumat, všichni ve snaze o vysvětlení duše tápou, každý po svém. Psychologie, která jako věda o duši vznikla, raději pojem duše nepoužívá a nahrazuje ji pojmem vědomí nebo mysl.

Jistě se vybavíte frázi "vdechnout někomu život". Duše jako všeslovanský pojem pramení z pojmů dýchání a dech. Podobně řecká psyché, hebrejský nefeš a latinská anima. Všechna tato slova nebyla jednoznačně vymezena, ale chápala očividný rozdíl mezi živým dýchajícím člověkem a mrtvolou. Animismus jako nejstarší forma náboženství má sklon přisuzovat duši všemu, s čím se lidé setkávají. S pojmy reanimace a reinkarnace už jsme také doma. Reanimaci chápejme jako znovuoživení, nekromantické vdechnutí života mrtvému. Pojem reinkarnace chápejme jako "znovuvmasení" duše do těla (lat. carneus = masový, caro = maso).

Nyní už k duchovi jako nemrtvému nefyzické podstaty:

Ghost / Geist, Gespenst, Geistwesen / duch, přízrak

Ve folklóru je duch nejčastějším strašidlem, a tak je jeho zařazení mezi nemrtvé sice samozřejmé, avšak popis dost problematický. V angličtině je ghost synonymem pro celou paletu označení pro duchy a přízraky, jako je apparation, haunt, phantom, shade, specter, spectre, spirit, spook a wraith. V češtině se aspoň na Wikipedii zaměňuje duch a přízrak za totéž. Obecně vzato je duchem duše mrtvé osoby nebo i zvířete, jenž se zjevuje živým. Popisy duchů se liší také na celé škále od sotva viditelných postav, téměř průhledných, přes postavy v bílých rouchách až po realistické obrazy nerozeznatelné od živých. Duchové v myslích lidí existují díky široce rozšířené představě sahající až k animismu a kultu uctívání předků, které panovaly všude na světě ještě dávno před literární dobou. Duchové bývají popisováni jako samotářští a neteční, často jim bývá přisuzováno hlídání budov, ve kterých za života pobývali. Je dost dobře možné, že toto hlídání je duchem neuvědomované. On se tam prostě zjevuje, nevědomky tak straší návštěvníky a tedy bezděčně hlídá budovu, aniž by o čemkoli sám vůbec věděl. Pravděpodobně živé vůbec nevnímá.

Mrtvý prd ví

Převládající názor seriózní vědy je jasný - duchové neexistují, protože jak by bez hmoty mohli? Názor křesťanské církve je také jasný - mrtví nevědí zhola nic. Jako dítě jsem si to pro sebe shrnoval krátkou větou: Mrtvý prd ví. Pokud existují jako forma jiné hmoty a jiné energie, která se v našem světě neprojevuje, pouze senzibilové ji občas vnímají, pak oficiálně neexistují a nelze je prokázat, snáze je lze vyvrátit. Lovci duchů jsou považováni za stoupence pavědy. V serióznějším slova smyslu jde buď o vědou dosud neuchopené fenomény, jejich špatná vyložení si nebo čistě psychologické jevy přítomné pouze v představách lidí.

Etymologie

Dnešní anglické slovo ghost vyvěrá z anglosaského gast a pragermánského gaistaz. Příbuznost je i s latinským genius (duch něčeho) a anima (duše). Podobné výrazy začínající na G lze najít i ve staré norštině a celé praindoevropštině znamenající bouři, hněv či divokou štvanici. Od 9. století se dá vypozorovat směr k synonymu pro latinský výraz spiritus a dále god (bůh) znamenající Holy Ghost (Duch Svatý). Od 14. století začíná převažovat význam duše zesnulého člověka. V 19. století se do anglického slovníku přes americkou angličtinu dostává holandské slovo spook, pro které byly raději používány anglické alternativy spectre, phantom, wraith, shade a již jsme doma u nemrtvých.

Duchové antropologicky

Představa nadpřirozených tajemných entit, byla pro všechny tak lákavá, že si ji nemohly odpustit žádné národy světa, co kdy existovaly. Podobně jako démoni a božstva jsou i duchové univerzálním kulturním fenoménem. Jedno starodávné vysvětlení duchů má za to, že duch neopustí po smrti zemi, dokud zde není nikoho, kdo by mohl vzpomenout na původního zemřelého. Ve většině kultur jsou duchové vnímáni jako zlí, až na ty, kde jsou uctíváni v kultech předků. Mnohde na zemi se vykonávají obřady pro prevenci revenantů, tedy duchů navracejících se ze záhrobí. Často je zde uplatňováno zvířecích a snad i lidských obětí. Všichni jsou přesvědčeni, že to funguje a dělá se tak odedávna, nikdo však účelnost rituálů prokázat nemůže, neboť duchové sami se zřejmě projevují pouze v myslích na ně věřících lidí. Takoví případní duchové jsou vždy zobrazováni jako daný zesnulý člověk a to se všemi detaily obličeje, účesu a typického oblečení.

Strach z duchů

Už nadpřirozená povaha duchů je samovysvětlující. Zjevit se nám něco takového doma, jistě by se nejeden z nás přinejmenším připodělal. Je to tím, že mrtví předkové mají většinou jistý punc ctihodnosti a představa že něco mrtvého přebývá v našem světě dále je o to děsivější, pokud jde o ducha někoho z příbuzenstva. Něco tak nepřirozeného je bráno automaticky jako nepřípustné a vzbuzuje v nás strach, pokud to vnímáme. Kór pokud víme, že dotyčný zemřel, byli jsme na jeho pohřbu a najednou se nám tu z ničeho nic prochází po podlaze, kudy chodil zaživa. Takové příběhy daly vzniknout duchařským povídkám, gotickému románu a modernímu hororu.

Dohady kolem fyzické podstaty duchů

Už sám termín je oxymoronem. Duch by právě neměl mít podstatu vůbec žádnou. Přesto se vyděšení svědkové duchů často zmiňují o jemném materiálu jako mlze či kouři, jehož pohybem se duch před zraky zděšených vytvaroval. Historikové si to vysvětlují pozorováním páry od úst živých v chladném podnebí a dokládají to latinským spiritus či řeckým pneuma, znamenajícími dech a vzduch, které se až později významově rozšířily na duši. Konec konců slovo "duch" není ani v češtině nepodobné slovu "dech".
Rozšířen je názor, že duchové jsou mstiví a že zde hledají nápravu za křivdu či dokonce za vraždu. Také se věřívalo, že bytí po smrti duchem je vlastně formou trestu za špatnosti, které jako živý napáchal. V každém případě je však spatření ducha zlé znamení, vnímáno často jako předzvěst smrti těch, kteří sami moc dobře vědí, proč se právě jim duch zjevuje. Duchové Bílých paní na hradech jsou lákadlem turistů a byly dříve vnímány jako zvěstovatelé smrti. Jelikož ze stovek tisíců návštěvníků hradu nikdo nezemřel, muselo se od této víry upustit. Prokleté lodě duchů zase děsí námořníky na moři (Bludný Holanďan a spol.) A o domech, kde straší, mají nařízeno zmiňovat se i realitní agenti, když se jich na to potenciální kupce zeptá.

Duchové jako kulturní jev

Duchové se dají vnímat prostě jako kulturní fenomén tak, že zemřelí se pokouší zůstat v kontaktu s pozůstalými. Zmínky o duších (duchách) lze nalézt v náboženstvích Mezopotámie, abrahámovských náboženstvích a především ve Starém Egyptě. I hebrejská tóra obsahuje několik odkazů na duchy. Také Homérovi připisované Ilias a Odysea. Do historie ani literatury nechci zabíhat, neboť nám jde o duchy jako o nemrtvé.

Ve středověké Evropě je již rozlišováno na duchy a démony. Duchové jsou tehdy duše mrtvých navracející se za jistým účelem. Démoničtí duchové jsou tu pouze od toho, aby sužovali živé. Oba druhy mohou být živými rozprášeni ve jménu Ježíše Krista. Do náboženských rozborů očistce a vyzrazení plánů duší zde rovněž nechci zabíhat, dočtete se je na Wikipedii: https://en.wikipedia.org/wiki/Ghost#Middle_Ages.

Ve viktoriánské éře již lidé přišli na myšlenku, že když je duch řídce hmotný nebo nehmotný, že může procházet zdmi. Je hlášeno, že většina pozorovaných duchů byli muži. Také se objevuje myšlenka souboje živých s duchy, kteří se po poražení rozplynou. Kolem Cambridge se povídalo dokonce o armádách duchů, které bůhvíproč sváděly své bitvy za nocí v lesích.

Za časů renesance a romantismu se již ve spojitosti s duchy hovoří o okultních vědách a nekromancii. S temnými uměními se dosti zabývali Švýcaři. Například známý Paracelsus se mimo jiné zaobíral i nekromancií, švýcarský teolog Ludwig Lavater dokonce sepsal spis O duších kráčejících nocí.

V novověku a Novém Světě pak nastává éra spiritismu o které jsem se drobně zmínil v článku o nekromancii. Spiritismus ač dokazován mnoha protagonisty, nebyl nikdy prokázán vědou.

Z počátků vědeckého nazírání na věc lze vyzdvihnout knihu Johna Ferriara "An Essay Towards a Theory of Apparitions" (1813), ve které se snaží dokázat duchy coby výsledky optických iluzí. Francouzský lékař Alexandre Jacques François Brière de Boismont se ve své publikaci "On Hallucinations: Or, the Rational History of Apparitions, Dreams, Ecstasy, Magnetism, and Somnambulism" snaží prokázat vidění duchů jako halucinace.

Ještě žijící a pro záhadomilce nechvalně proslulý bijec záhadna Joe Nickell z Committee for Skeptical Inquiry tvrdí, že ani v jednom strašidelném domě, co zkoumal, nešlo nalézt jediný důkaz přítomnosti něčeho nadpřirozeného. Onen pocit něčeho strašidelného vysvětluje přirozenou omezeností lidského vnímání a snahou mozku vše si vysvětlovat. Přitom jde o přírodní jevy byť třeba následující v pozoruhodných souvislostech. Má na mysli zejména změny tlaku vzduchu, vlhkosti a teploty, poruchy elektroinstalací či falešně vnímaná světla venku projíždějících aut. Z Čech známe dobře vrzání parket v noci. Lidský mozek si hledá vzorce v sledu vjemů a přisuzuje jim nadpřirozenou podstatu. K nejmodernějším vysvětlením parapsychologických jevů patří infrazvuk, otrava oxidem uhelnatým, změněné stavy vědomí a spánková paralýza. To jste ale slyšet nechtěli, že? To už bychom se dostávali k únosům mimozemšťany.

Dělení strašidel

Německá Wikipedie se při svém smyslu pro věcnost zdráhá jakéhokoli vysvětlení duchů jako strašidel (Gespenster) a to právě pro značnou ošemetnost celé věci. Uvádí ale úryvek z literatury jistého George Tyrrella, který se pokusil duchy rozdělit do pěti hlavních kategorií, ale šel na to příliš zeširoka. Dovolil jsem si pro účely tohoto webu jeho definice zestručnit na minimum.

Experimentální duchové - kdy duchové žijících lidí jsou za tajemných podmínek podníceny k tomu, zjevovat se jiným lidem na jiných místech.

Krizoví duchové zjevující se pouze se svým příbuzným a pouze v jediné situaci, aby je varovali před hrozícím nebezpečím.

Posmrtní duchové, vystupující bezprostředně po smrti z těla a zjevující se po okamžiku smrti dotyčného často i stovky kilometrů daleko u svých příbuzných, aby jim oznámili svoji smrt a rozloučili se. Často jsou pochopeni úplně obráceně a dotčené příbuzné k smrti vyděsí.

Praví duchové, kteří se zjevují lidem, k nimž nemají nejmenší příbuznost. Takto se mohou zjevovat celá staletí v určitém prostředí. Jsou například z nějakého důvodu vázáni na strašidelný zámek a zjevují se návštěvníkům.

Astrální duchové, kteří, jak se věří vlivem orientálních náboženství, jsou odtělesněné myšlenky lidí cestující prostorem. Mají co do činění s démonologií středověku, stejně tak s anděly a dušemi zemřelých.

U spiritismu se věří, že duše zemřelých k nám mohou promlouvat pomocí médií, či se dokonce materializovat a předávat nám svědectví. Takoví duchové se nikdy nevyskytují náhodně ale na vyžádání.

Tak zvaní lokální duchové, tedy duchové vyskytující se náhodně na určitých místech, jsou vázány např. na zločin, který si na daném místě v minulosti vytrpěli. Věří se, že vysvětlení takového zločinu dokáže ducha vysvobodit od nadálého zjevování se.

Duch jako nemrtvý

Ghost v angličtině je synonymem pro Apparation, Phantom a Spectre, vykazuje podobnost s Banshee a s Wraithem. Všichni zmínění se řadí mezi Incorporeal spirits, tedy netělesné (duchovní, správněji duchové) nemrtvé.

Na Wikipedii lze nalézt kategorii Ghosts, tedy seznam duchů všech národů, včetně exotických. https://en.wikipedia.org/wiki/Category:Ghosts

Duchové v moderní mytologii D&D a PC her

Podle pravidel Dungeons & Dragons, které se po těch 50 let tak nějak ustanovily jako základ PC her, nese postava ducha tyto náležitosti: Tato průzračná děs budící postava tiše pluje vzduchem a prochází pevnými objekty jako by neexistovaly. Právě procházením části svého nehmotného těla skrz živá těla nepřátel působí duch damage. Toto zranění prý není energetického směru, jak by se neznalému mohlo zdát. Tato zranění se jeví přímo jako fyzické rány a bolesti z nadpřirozeně urychleného stárnutí. Tato zranění pochopitelně ignorují jakékoli obranné prvky redukující damage (tedy např. armor). Jako další typ útoku ducha je zde uváděn hrůzu nahánějící nářek, jaký bych ani já od duchů nečekal a to se považuji za znalce. Tento nářek, který duch emituje, prý působí poškození do 10 m vzdálenosti a na oběti se projevuje jako ochromující strach. Naštěstí prý osoba, která je zvukem zasažena a podaří se jí nějak neutralizovat jeho ranivý účinek, už se prý o tento nářek nemusí celý další den starat, protože jí po tuto dobu již neublíží. Zde si dovoluji mírnou kritiku na samotné autory D&D, když řeknu, že zde jim už úplně ulétla uzda fantazie. Lidí, kteří se s duchy běžně setkávají v PC hrách, znám dost, ale nikdo si ani v duchu ducha nespojuje s vydáváním jakýchkoli hlasových projevů. Duch je prý také věčný. Jakékoli zničení ducha, byť pomocí k tomu určených svatých kouzel, je pouze dočasným řešením. Duch se obnoví do původní síly do několika dnů. Jediným způsobem, jakým lze ducha navždy zničit, je přijít na důvod jeho zjevování a napravit cokoli, co ho preventuje před odpočinkem v pokoji. Odstranění ducha tedy může být úkol i pro generace lidí a jeho uskutečnění je vždy šité na míru tomu kterému duchovi.

Motivy duchů pro bytí

Podle zdroje TVtropes se duchem stává zemřelý člověk, jehož duše se stále nějak nevymanila z tohoto světa. Nyní dlí poblíž místa úmrtí a váže ji sem jeden z následujících motivů:

Touha pomstít se. Duch byl zabit úmyslnou nekalou souhrou několika známých a touží po odplatě, přivedení vrahů ke spravedlnosti nebo aspoň očištění svého jména.

Neukončená činnost. Něco bylo pro zemřelou osobu za života tak závažného, že i jeho duch chce v dokončení pokračovat. Duch se zjevuje a protože sám nic dělat nemůže, lidi nabádá, jak mají za něj dílo dokončit. Toto bývá pro žijící vždy těžké, protože se sami ničím takovým nezabývali, nemají k tomu talent a kromě duchova přání vůbec nevědí, proč by měli něco takového dělat. Duch neustále dílu přihlíží a pokud může komunikovat, tak kibicuje. Dokonce i pokud se někomu povede dílo dovést do konce, se kterým je původní duch spokojen, tento se těší z dokonaného díla a ani poté neodejde ze světa. Říká si totiž: Proč bych odcházel k odpočinku, když teď tady konečně mám to, o co jsem celý život usiloval?

Duch si neuvědomuje, že je mrtvý. Toto bývá podle senzibilů nejčastějším jevem původu duchů. Mohu sám potvrdit zážitek klinické smrti, kdy mi dalo usilovnou práci přesvědčovat se, že už jsem mrtvý. Přesvědčen jsem byl až poté, co jsem spatřil svoje tělo ležet na koberci.

Duchové jsou naštvaní, že jsou mrtví, když ostatní žijí. Dotěrně je obtěžují až do jejich smrti. Jde o onen klasický případ, kdy několik lidí havárii letadla přežije, zatímco stovky dalších zemřou.

Duch jako ozvěna reality. Duch není něčí duše, ale jen otisk víru událostí do našeho světa, který zůstává vidět i po tom, co je jeho aktér po smrti.

Bez pohřbu není hrobu. Duch je nasrán, že nebyl řádným obřadem pohřben nebo že někdo jeho hrob znesvětil. Zpravidla otravuje tak dlouho, dokud někdo neprovede opětovný pohřeb.

Duchy si přivoláváme. Když někdo příliš silně a dlouho truchlí po odchodu mrtvého, tento je z jiných rovin existence zpětně přivoláván na náš svět.

Vděčný duch. Pokud ducha odvede na onen svět dobrotivá cizí osoba nezištně a milosrdným gestem, duch se mu chce nějak odvděčit a třeba mu prozradí, kde zakopal hrnec se zlaťáky. Z filmů známe tato altruistická gesta, kdy např. cizí rodina udělá křížek nad a nebo dokonce pohřbí cizí mrtvolu.

Zemřelý byl tak zlým člověkem, že se po smrti bojí vesmírné odplaty a raději se zbaběle zdržuje mezi živými.

Duch je magicky vrácen zpět typicky silou nekromanta, aby poháněl např. cizí zombii.

Duch se pravidelně vrací jednou za rok kvůli slavnostem mrtvých, které pro něj živí pořádají.

Genius loci. Duch je vlastně syntetickým duchem, který nikdy nebyl živ, ale jde o tak opěvovaného ducha nějaké místa, věci nebo činnosti, že najednou prostě je.

Občas duchové vykazují následující moci: Jsou neviditelní nebo na sebe mohou brát podobu někoho jiného v myslích živých. Je otázkou, zda duch přepíná mezi viditelnou původní a neviděnou podobou svojí vlastní vůlí. Někteří duchové mají možnost pohybovat předměty, pokud se na to správně soustředí. Duch na sebe může brát děsivé podoby a to především když vstupuje do snů živých. Démonické posednutí - duchové za jistých podmínek mohou přebrat kontrolu nad živým tělem. Duchové vzácně mohou manipulovat s počasím, t.j. mohou třeba způsobit hromobití.

Duchové Elder Scrolls

Tak kupříkladu v Morrowindu se duchové prakticky nevyskytují. Pár jich tu sice je, ale už z pohledu na jejich virtuální model je patrno, že půjde pouze o doplňkové nemrtvé. Nasvědčuje tomu i tenký popis na UESP.net Wiki, takže zásadnější význam se jim nepřikládá. Roztroušeni po Morrowindu hlídajíce poklady v podzemních kobkách jsou zde Ancestor Ghosts - nejslabší a sotva viditelní nemrtví Morrowindu. Jsou k tomuto účelu reanimováni nekromantem. Pro vymakanou postavu jsou neškodní, nicméně začínající postavu rychle překvapí jejich imunita vůči normálním zbraním (pochopitelně). Dále tu máme Dwarven Spectre, strážící ruiny někdejších trpaslíků. Tyto jsou pro alchymisticky zaměřeného hráče cenným zdrojem ektoplasmy. Dobrodruh také po jejich zabití může nalézt magickou zbraň. Jsou však rovněž imunní vůči poškození normální zbraní.

V oblivionu tomu není lépe. Ležérnost, s jakou autoři zpracovali jejich virtuální modely dává znát opovržení duchy a zdejší duchy zde zpodobňují zjevem, které nelze označit bohužel jiným slovem, než debilní. Nalézáme zde Ghosts a Ancient Ghosts. Oba jsou nejzákladnějšími nemrtvými Oblivionu a spoléhají na magické útoky, přesněji řečeno na Frost Damage. Narazit na ně můžeme v jeskyních, Ayleid ruinách, ale především v podzemních katakombách pod kostely každého města. Rovněž na ně neplatí obyčejné zbraně.

Ve Skyrimu se duchové jako takoví vůbec nevyskytují, pokud nevezmeme v úvahu Corrupted Shade, Boneman, Mistman a Wrathman. Jsou však nehmotně vypadající silnější variantou kostlivců, tedy nejslabších nemrtvých ve hře. Autorům hry ani encyklopedie nestáli za utroušení pár slov.

V TES Online jsou ghosts nejlépe vypodobněni, bohužel k jejich významu ve hře platí to samé, co jsem řekl v předchozích dílech série Elder Scrolls. TES jsou rozhodně nakloněny pouze tělesným nemrtvým na jejichž pevných ramenou třeba takový Skyrim vysloveně stojí.

Ghosts v Heroes of Might and magic

V HOMAM 5 máme klasický příklad duchů, jako nemrtvých bojových jednotek z počítačově-herních strategií. Ghosts jsou neklidné duše mrtvých spoutáni magií nekromanta, který si je zotročil. Jejich nehmotná těla je pro nepřátele těžké zasáhnout. Duchové jsou na třetí úrovni středně silnými jednotkami nekropole a upgradují se ze spekter. V některých datadiscích je dále lze upgradovat až do poltergeistů. Mají výhody Undead, Incorporeal a Flyer. Jejich bojová morálka je vždy neutrální, nemohou být zasaženi jedem, slepotou ani paralýzou. Pro svoji nehmotnost jim všechny nemagické útoky způsobují pouze 50% damage. Jako lítač se může přemístit na kterékoli políčko bitevního pole během jediného kola.

V Heroes 6 k duchům platí to samé co výše. Navíc mají schopnost Death Seal, tedy jednotky jimi zasažené už nelze dále oživovat.

Nejkrásnější je virtuální model duchů v Heroes 7. Po smrti duše zlých stoupenců vyjíždějí k měsíci, kde jsou připraveni nemrtvou bohyní do podoby duchů, tedy válečných netělesných jednotek Nekropole. Nekromanté je potom povolávají do svých armád. V Heroes 7 se však upgradují z Banshee.

Duchové Diabla

Je zajímavé, že Diablo 1 duchům nepřálo. Máme je však v plné parádě v Diablu 3 a vlastně i 2. Tragédie vyhlazených populací po znovupříchodu Diabla na scénu zanechala naráz mnoho duší oddělených od těla a v bdělém neklidném stavu. Tyto duše se bohužel samy vrhají na stezku zla, když berou spravedlnost do svých rukou a snaží se mstít na těch málo přeživších smrtelnících. Možná je to proto, že se domnívají, že krev smrtelníků je obnoví do života, jak se domnívá i Deckard Cain. Ghosts jsou zde přezdíváni Ghastly Gravediggers or Ghastly Murderers. Pro jejich existenci a vztah k hráči vyplývá to samé, co z ostatních her, takže je tvůrci jako jednu ze standardních nemrtvých nestvůr ani obšírně nepopisují.

Witcher duchy nedisponuje

Je zajímavé, že Witcher ve svém sabotování pravidel o nemrtvých duchy vůbec nedisponuje. V bestiáři jsou pouze Specters, které ovšem strkají nehmotné i hmotné do jednoho pytle, ale nic jako ghost se tam nevyskytuje.

Zdroje

Gespenst. Wikipedia Die freie Enzyklopädie. Web. 2019.
https://de.wikipedia.org/wiki/Gespenst

Ghost. Wikipedia the free Encyclopedia. Web. 2019.
https://en.wikipedia.org/wiki/Ghost

List of Ghosts. Wikipedia the free Encyclopedia. Web. 2019.
https://en.wikipedia.org/wiki/Category:Ghosts

Ghost. Open Gaming Network. Web. 2019.
https://www.d20pfsrd.com/bestiary/monster-listings/undead/ghost/

Ghosts. Open Gaming Network. Web. 2019.
https://tvtropes.org/pmwiki/pmwiki.php/Main/OurGhostsAreDifferent

Duše. Wikipedie otevřená encyklopedie. Web. 2019.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Du%C5%A1e

Ghost. The unofficial Elder Scrolls pages. Web. 2019.
https://en.uesp.net/wiki/Online:Ghost

Ghost. Diablo Wiki. Fandom.com. Web. 2019.
https://diablo.fandom.com/wiki/Ghost_(Diablo_III)