Král mystifikátorů Mitchell-Hedges

Nejlépe načasovaná doba, ezoterický boom

Anna Mitchell-Hedges pochopitelně přijala tyto poznatky s nadšením a začala prohlašovat, že se potvrdily veškeré pověsti, které o lebce kolovaly. Současně přišla s dalšími tvrzeními o lebčiných schopnostech. Tvrdila například, že když se lebka orosí, předvídá tím nějakou katastrofu. Samozřejmě to doložila událostmi té doby, jež prý lebka s několikadenním předstihem předpověděla. Anna vzala lebku na turné po spojených státech. Zde na to byla mimořádně příznivá doba, protože zrovna začínala kultura hippies, hnutí new age a ezoterické výmysly frčely snad víc, než kdy potom.

Anna se spolu s lebkou stala velmi slavnou osobou, cestovala a dávala rozhovory novinářům, šla tak vlastně ve stopách svého otce. Roku 1980 se stala hvězdou seriálu "o záhadách tohoto a jiných světů" Arthura C. Clarka, což ji proslavilo i mezi zbytkem záhadomilného obecenstva zbytku světa, které dosud o lebce nevědělo nebo ji skepticky odmítalo. Lebka či spíše legenda o ní se stala uctívanou relikvií celých spolků příznivců lebky, především z řad spiritualistů, léčitelů, senzibilů a jiných hermetistů.

Mind body and spirit

Není divu, že po tomto celosvětovém "debutu" lebky se objevily celé řady podobných lebek, vytvořených z všemožných minerálů do všemožných podob a velikostí. Popularita lebky spolu s její seriózně neověřenou podstatou daly davům poblázněnců, jejichž tvrzení už jsou opravdu daleko za hranicí soudnosti, volnou ruku a tak se na světě objevují různí pochybní živlové, jež lebce přisuzují neuvěřitelné schopnosti. O lebce jsem viděl, když nepočítám A.C.Clarka, dva různé dokumenty, a fantasmagorie jejích vyznavačů tam publikované ve mne vyvolávají rozporuplné leč negativní pocity.

Jeden šílenec například hovoří o lebce jako o spirituálním krátkovlnném vysílači, který po přiložení rukou "předá člověku informace, jaké potřebuje vědět." Jiní hovoří o třinácti prastarých lebkách vyrobených mimozemskými bytostmi, jež mají po svém sjednocení lidstvu předat veškeré znalosti všehomíra. Další spojují lebku s bájnou Atlantidou a s mayským koncem světa roku 2012, ke kterému, jak jsme poznali, stejně nedošlo. Aby toho nebylo málo, davy poblázněnců - uctívačů lebky šíří fámy o lebčiných mocných nadpřirozených schopnostech.

Senzibilka Carole Wilson z Ontaria, která pomáhá tamní policii při řešení případů, uspořádala s lebkou zkázy několik seancí, při nichž jejím prostřednictvím lebka promlouvala. Tato dubiózní dáma tvrdí, že lebka je jakýsi superpočítač a k odhalení jeho vědomostí stačí na lebku přiložit ruce. Ještě vetší osel, prezident světové nadace křišťálových lebek Joshua Shapiro tvrdí, že: "Připustíme-li možnost minulého života, pak jsem ve svém minulém životě pracoval v chrámu v Atlantidě, kde jsem tyhle lebky vyráběl."

Anna Mitchell-Hedges zemřela v dubnu 2007 ve věku sta let, což byla opět voda na lebčin mlýn. Anna do své smrti zavile tvrdila, že legenda o lebce je pravdivá. Ať si sama myslela cokoli, její tvrzení bylo po celý její život na současném vědeckém stupni poznání nevyvratitelné. Koncem devadesátých let však vědecký pokrok umožnil mnohem podrobnější zkoumání lebky než kdy předtím za použití moderních technologií.

Lebka druhá, třetí, čtvrtá a pátou už vyrábějí Číňané

V roce 1992 byla do Smithsonova výzkumného institutu ve Washingtonu poslána anonymním dárcem další dosud neznámá lebka. Antropoložka Dr. Jane Walsh si u té příležitosti vzala za úkol podrobit křišťálové lebky do té doby nevídané analýze a skoncovat s jejich mýtem jednou provždy. Po šestnáctiletém nákladném úsilí se jí to podařilo.

Věděla ještě o třetí lebce, která se nacházela ve sbírce Britského muzea v Londýně, které ji zakoupilo v roce 1987 ve víře, že ji zhotovili Aztékové ve středním Mexiku.

Věděla také o čtvrté lebce z pařížského Muzea Člověka (Musée de l'Homme), které ji zakoupilo rovněž coby aztécký artefakt. Podnikla řadu cest a nakonec se jí podařilo zařídit, aby mohla všechny lebky zkoumat současně a to i z hlediska jejich předchozí existence před zařazením do sbírek muzeí. Kromě řetězců předchozích majitelů lebek z řad amatérských archeologů a obchodníků se starožitnostmi, vysledovala i souvislost mezi převratným růstem zájmu o středoamerické památky v Evropě v druhé polovině 19. století a mezi četností různých novodobě vyrobených replik uměleckých předmětů. Vypátrala dokonce, že pařížská i londýnská lebka pocházely z majetku obchodníka Eugena Bobana.