Král mystifikátorů Mitchell-Hedges

Světu lebku představila jeho adoptivní dcera Anna, jíž si jako jedenáctiletou dívku Mitchel-Hedges zamiloval. Anna Mitchell-Hedgesová cestovala po boku svého nevlastního otce při jeho expedici do starověkého májského sídla Lubaantun v dnešním Belize. Jejich vztah jako otce a dcery je vůbec hodně diskutován, ale řekněme, že Anně se líbil jako prominentní, zábavný, světem protřelý chlapík. Lubaantun byl téměř neprobádaný a byl potenciální studnicí májských pokladů. Hedges si najal dělníky z řad indiánů, kteří se prokopávali do zarostlých a zřícených budov. Sbírali veškeré artefakty, na které narazili. Nešlo tedy o žádné formální archeologické vykopávky, ale spíše o rabování.

Podle Mitchella-Hedgese tehdy v roce 1924 našli jen bezcenné drobnosti. S podrobným popisem okolností nálezu křišťálové lebky přišla po Hedgesově smrti až Anna. Líčí, jak lebku našla v suti na těžko přístupném vrcholu jedné z májských pyramid. Podezřelé však bylo od začátku, jak Anna během svého věku s odstupem let líčila okolnosti nálezu různě a nesrovnalosti vysvětlovala různými výmluvami.

Jediná svého druhu

Mayské předměty vyrobené z křišťálu byly přitom mimořádně vzácné, dá se říci, že vlastně neexistovaly. Není totiž známo, že by Májové, za své slávy, měli křišťál vůbec k dispozici. Májská křišťálová lebka tak byla naprosto jedinečná a první svého druhu na světě.

Další podezřelá okolnost je ta, že se o ní Mitchell-Hedges ve svých denících vůbec nezmiňuje. Z expedice roku 1924 se spolu s Annou a s lebkou vrátil do Anglie a nadále existenci lebky tajil. Tato málomluvnost u mluvky byla později krajně podezřelá. Anna to vysvětluje tak, že chtěl lebku utajit před mecenáši, kteří jeho expedici financovali, což zní věrohodně. Chtěl si lebku nechat jako eso v rukávě. I tak z něj po návratu byla rozhlasová hvězda, živící se vyprávěním příběhů. Mitchell-Hedges zemřel v roce 1959. Po jeho smrti oznámila nález a celou legendu kolem lebky Anna ve svých padesáti letech. Křišťálová lebka se okamžitě stala "celebritou".

Anna zprvu polichocena zájmem, jaký lebka vyvolala, se pokoušela lebku zkázy prodat. Už od začátku se ale několika vědcům zdála historka o nálezu křišťálové lebky podezřelá. Pravost lebky samotné byla rovněž zpochybňována.

Cílená propagace

Anna ať už věděla nebo ne, že lebka je vlastně podvrh, se pokusila pravost lebky ověřit a potvrdit. Najala si jistého Franka Dorlanda, obchodníka s uměním ze San Francisca a příznivce lebky, aby lebce, se kterou Anna konečně chtěla vyjít na světlo a prodat ji za 50 000 dolarů, udělal marketing. Po šesti letech propagace pomocí televizních pořadů, senzibilů a vědeckofantastických časopisů Dorland zařídil přezkoumání lebky v kalifornských laboratořích firmy Hewlett Packard.

Zde bylo seriózními metodami potvrzeno, že spodní čelist i zbytek lebky je z téhož kusu křišťálu. Stáří lebky, tedy nejdůležitější argument pro potvrzení pravosti a ceny Lebky Zkázy, však nebylo možno určit. To z toho prostého důvodu, že křišťál coby čirá varianta křemene (oxidu křemičitého) neobsahuje uhlík, který se při určování stáří předmětů užívá.

Nebylo možno ani pomocí klasických mikroskopů najít stopy jiných materiálů obsahující uhlík, protože povrch lebky je naprosto dokonale vyleštěn. Tehdejšími technologiemi nebylo možno najít ani stopy po moderních brusičských nástrojích, což podpořilo tvrzení Mitchell-Hedgesových, že lebka vděčí za svůj mimořádně hladký povrch ručnímu leštění pískem a vodou prováděnému indiány po mnoho generací. Krom toho byly na lebce prokázány piezoelektrické vlastnosti, jež jsou pro křišťál obecně známé. Pro úplnost dodám, že jde o akumulování elektrického náboje v pevných látkách v odpovědi na mechanické odírání. To vedlo Franka Dorlanda k tvrzení, že lebka může uchovávat i vědomí a podpořilo to přesvědčení uctívačů lebky, že lebka zkázy má nadpřirozené schopnosti.