Civilization 6: Cesta živého hráče k úspěchu

Cesta k absolutnímu vítězství v módu dominance

V 21. století přepnete zpět z demokracie na středověkou teokracii, abyste mohl využít milióny jednotek po staletí akumulované víry jako virtuální měnu. Během několika málo kol nakoupíte né za peníze ale za víru jaderné ponorky, raketové křižníky, tanky, raketovou artilerii, bombardéry a hlavně mechanizovanou pěchotu.

Jen co několika termojadernými údery vyhladíte soupeřovo nakoncentrované vojsko a ochromíte výrobu, pomocí mechanizované pěchoty rychle vjedete obsadit to, co zůstalo. Vítězství v dominanci znamená obsadit hlavní město každého rivala a není tedy nutné dívat se na ztráty a devastaci dobytých území.

Vážíme si jednotek v průběhu věků

Od pračištníků k lučištníkům, od válečných vozů k rytířům a jízdní kavalérii. Dále potom až k moderním tankům, helikoptérám a raketové artilerii. Ze starověku až do atomové éry, pořád je to jedna a tatáž jednotka, kterou jste založili na počátku věků a průběhem období se přetvořila a posílila, ale pořád nese bonusy povýšení získané zkušenostmi v dávných bitvách. V Civilization 6 se ještě více vyplácí léčit a schraňovat vojenské jednotky napříč staletími a dělat z nich naprosto ničivé, zkázu působící činitele.

Hvězdice silnic, obchodní trasy

Jelikož obchodní trasy automaticky staví a upgradují silnice mezi městy spojenými trasou, vyplatí se trasy budovat nikoli náhodně, ale podle topologie vaší aktuální říše a mapy. Mně se nejvíce osvědčilo budovat hvězdicovou topologii s hlavním městem v centru, do nějž vedou cesty ze všech konců říše. Jednak to umožňuje rychlý posun jednotek od středu směrem k okrajům říše a hlavně: Všechny výhody obchodních tras se kumulují v jednom supervýkonném městě, kde se potom dá všechno postavit neuvěřitelně rychle.

Velké mapy

K tomu aby hráč rozvinul obří říši prostě potřebuje velkou plochu. Dostatek životního prostoru si nejlépe dopřejete tak, že hru vytvoříte na větší mapě (standard, large, huge), avšak povypínáte si třeba polovinu počítačových hráčů, než kolik je pro danou velikost přirozené. Od raných ér tak máte dost místa a času na vybudování prosperující říše s vhodnou infrastrukturou a teprve potom válčíte. Když totiž hrajete s maximem protivníků, dochází častěji k drobným válečným konfliktům, které vám brání v rozkvětu po celá staletí. Většinou pak prohráváte v pozdních érách, kdy vás převálcuje nejschopnější nepřítel z druhého konce mapy, který nebyl nahuštěn jako sardinka mezi kupou soupeřů a tedy měl čas se rozrůst. S omezením počtu protivníků rostete a rostete, najednou sledujete, jak se vám na účtu hromadí peníze! S takovým zázemím pak není problém nakoupit množství tanků okamžitě a jen na dobu války.

Sklizeň geniálních osobností i vojenských jednotek

Úžasná změna k lepšímu oproti dřívějším Civilization hrám je refinancování výmazem nehodících se jednotky ze hry. Některé geniální osobnosti se vám v říši rodí a přitom pro ně nemáte využití. Prostě se nehodí vašemu stylu hraní. Tak je klávesou delete vymažete a za ně dostanete tučný obnos peněz! Ve všech dřívějších civilizacích jednotka pouze zmizela a nic. Stejně tak dostanete peníze za vyrobenou vojenskou jednotku, která se vám nyní nehodí. Hra tak dostává zejména v konečné fázi nový rozměr – jsou to doslova prodávací žně.

Volitelné výhody náboženství

Herní veličina náboženství umožňuje vyvinout si vlastní množinu výhod z mnoha předdefinovaných, tak aby to co nejlépe pasovalo vašemu stylu hraní a k vašim výhodám národním, které se napevno váží k vybranému faction leaderovi, za kterého hrajete. Jeden by si řekl, že když je jeden národ silný speciálně v jedné oblasti, že je dobré volit náboženské výhody tak, aby byl silný také v jiné oblasti. To se mi však ukázalo jako chyba. Naopak je účinnější náboženství utvářet v úplně stejném duchu jako už existující výhody národní. Tím maximálně posílíte jejich efekt a jak by řekl Ivo Toman, získáte tím zásadní nespravedlivou výhodu nad svými soupeři takovou, že v dané oblasti prostě nemohou být lepší, ať se snaží jakkoli. Když je jeden národ silný v produkci, dejte mu náboženské i politické ctnosti tak, aby byla produkce ještě více maximalizována. To samé platí pro zásoby potravin, turismus, rychlou expanzi hranic, rychlý pokrok v kultuře nebo vědě a především v mazivu všeho – v penězích. Komu se nějakým způsobem podaří přijít k stabilně velkému rozpočtu, ať už jakoukoli cestou, ten zpravidla nakonec vyhraje.

Duel, malé mapy a vyšší obtížnosti

Chtěl bych hráče odradit od malých rychlých her na malých mapách nebo dokonce pouze s jedním soupeřem. Hra je to sice rychlá na jedno odpoledne, ale docela frustrující, živořící a tudíž nezábavná. Na rozdíl od všech Civilizací předchozích šestka bohužel neumožňuje týmovou hru. Nemůžeme si tedy v singleplayeru nastavit různě vyladěné dva týmy AI spoluhráčů tak, abychom měli na vyšší obtížnost počítačem řízeného pomocníka, který nám kryje záda a v případě nouze nám pomáhá finančními a zbraňovými dary. Bohužel.

Takže z tohoto důvodu se vždy vyplatí hrát minimálně na small mapě s minimálně dvěma soupeři. S jedním se snažíte udržovat vynikající diplomatické vztahy (dobrý je na to Barbarossa, Victoria a Gándí), v nejlepším případě se vám podaří vojenská aliance. A s druhým nebo s ostatními střídavě válčíte.

Kdy začínat?

Z toho samého důvodu rovněž doporučuji vždy začínat v prvotní ancient éře, a naplno využívat národní výhody tak, abyste před soupeři během staletí získali technologický náskok. Jakmile jsem na pátou, šestou obtížnost začínal už v medieval éře, nezískal jsem nikdy náskok a těžce mě trápil můj technologicky stejně dokonalý soupeř, který na rozdíl od člověka nedělá chyby. Ušetřit si dávnověk, starověk a středověk se vyplácí pouze na první až třetí obtížnost, kdy AI hráč přece jen ještě není tak dokonalý a mírný náskok nad ním získáte.