Odkud pramení a jak se vyvíjela víra v létající talíře

Pentagonu se pochopitelně nelíbilo, že se lidem šíří zvěsti, že havarovaná tělesa jsou mimozemského původu. Proto najala lidi, kteří měli za úkol incidenty přijatelně vysvětlovat pod patronátem projektu Modrá Kniha, či projektu Znamení a projektu Zaujatost. Takto byl například letectvem v roce 1948 najat astronom Allen Hynek z ohijské univerzity, aby dokazoval, že pozorování létajících talířů jsou vyvolané meteory a kometami, ptáky odrážejícími světlo, konvenčními vojenskými stíhačkami apod.

Projekt zaujatost byl dále roku 1952 přejmenován na projekt Modrá Kniha. Termín létající talíř byl oficiálně nahrazen termínem U.F.O. ( = neidentifikovaný létající objekt). V projektu Modrá Kniha se v průběhu let vystřídalo šest velitelů z nichž major Hector Quintanilla roku 1963 definoval cíle výzkumu takto:

1. Pokusit se zjistit, zda fenomény ufo představují ohrožení bezpečnosti spojených států.
2. Zda přinášejí nové technologické poznatky, které by mohly být přeneseny do technologického výzkumu.

Takto byly projektem zkoumány mimo jiné například UFO nad Utahem. Světlé body na obloze byly označeny za cizí inteligencí ovládané letouny, o rok později záležitost uzavřena s tím, že to jsou ve skutečnosti rackové, kteří hojně hnízdí v oblasti Velkého solného jezera. Projekt Modrá Kniha nakonec usnesl, že UFO nepředstavují ani ohrožení národní bezpečnosti ani neslibují žádné nové poznatky vědě. Tím je Projekt Bluebook roku 1969 uzavřen za účelem popírat jakékoli další zájmy armády na tomto jevu.

Poněvadž novináři viděli v UFO zlatý důl, podporovali veřejností se šířící zvěsti o létajících talířích pilotovaných mimozemskou inteligencí. Veřejnost nyní dychtivě vyhlížela UFO kdekoli a kdykoli. Lidem vládla všeobecná fascinace, vědeckofantastické filmy, bulvární plátky vytvořily nový trend a nafoukly ho do obřích rozměrů. Nakladatel Raymond Palmer byl otcem rodící se legendy kolem létajících talířů. Měl talent pouťového baviče, rád vodil své fanoušky za nos a ti ho za to měli rádi. Palmerův časopis Fate (Osud) na jehož stránkách se odehrávaly únosy a invaze, dokázal dosud neidentifikované předměty čtenářům konečně identifikovat. Nyní lidé věděli, že se jedná o létající talíře z jiných světů.

Hnutí zkontaktovaných

Přišla módní vlna 50. let - hnutí zkontaktovaných. Sdružení lidí, kteří věřili, že se setkali s marťany. Vůdčí osobou a zakladatelem v USA byl polský přistěhovalec George Adamski, který o létajících talířích mluvil tak přesvědčivě, že se tam snad narodil. Popisuje i své pravidelné schůzky s mužem z Venuše jménem Orton, detailně popisuje interiéry mimozemských lodí s kuchyněmi, studovnami, ubytovnami i mateřskou loď venušanů s nápojovým barem. (Tehdy se ještě nevědělo, jaké počasí panuje na Venuši.) Po roce 1950 Adamski vydával knihy a vystupoval v televizi, byl v USA nesmírně populární a měl celé zástupy následovníků. Možná také proto, že hnutí zkontaktovaných nabízelo lidem únik před nukleární válkou, která tehdy pro každého amerického občana představovala běžný denní scénář.

Mimozemšťané lidem připadali jako osvícení andělé, kteří nabádali ku míru a chtěli zastavit jaderné testování. Adamski vydal mnoho knih o životě uvnitř mimozemských lodí a nemít tuto životní příležitost, jíž se jako správný Američan chytil ve správný čas na správném místě, jistě by si žil jako průměrný občan mnohem hůře. Existují záznamy tiskových konferencí, na kterých v padesátých letech nadšeně popisoval moderní techniku uvnitř lodí, jak tam slouží roboti a jak všechno je ovládáno pomocí tlačítek. Jak krátkozraké s přihlédnutím k tomu, že ovládání na tlačítka tehdy v lidské společnosti představovalo naprostý technologický vrchol. Jak by asi byla ovládána mimozemská loď dnes? Dotykovými displeji? Kamerou snímající pohyb očí? Jumperově a hned zase bezjumperově? Jak je možné, že mimozemšťané, kteří k nám přiletěli z míst řádově desítky milionů kilometrů vzdálených, měli veškeré ovládání přístrojů uvnitř svých lodí zrovna na taková tlačítka, jako tomu bylo u nejmodernějších technických výdobytků v USA 50. let?

Na těchto řádcích chci demonstrovat, proč a jak si lidé podobné příběhy vymýšlejí. Mají k tomu ten nejběžnější motiv na světě: snadno vydělané peníze. Takže pochopit, že si všichni tito lidé vymýšlí, by aspoň odteď měla být pro mé čtenáře naprosto jasná samozřejmost.

Kluby koníčkářů vznikaly po tisících. Přednášely se přednášky, prodávaly se knihy, upomínkové předměty z cest a podávalo se občerstvení. Na velkém sjezdu navštívených u Velké Skály v březnu 1954 v kalifornii se setkalo pět tisíc lidí, kteří běžně uskutečnili dvě stě, tři sta i čtyři sta padesát cest mimozemskou lodí. Jeden pán tam pro příklad na dotaz reportéra do mikrofonu vypovídá, že naposled letěl létajícím talířem ke konci června minulého roku, ve společnosti spolucestujících z Jupiteru. Nevím zda to poukazuje přímo na slabomyslnost řadových Američanů nebo alespoň na jejich naprosto chybějící vzdělání v přírodních vědách. Troufám si ale říci, že na starém kontinentu a to přímo ve střední Evropě, by řadový občan nezávisle na politickém smýšlení pokládal takového člověka za přinejmenším fantastu, pokud ne rovnou za troubu.

Drtivá většina fotografií a videozáznamů UFO je nakonec uspokojivě vysvětlena jako přírodní úkazy nebo pokusy o podvod. Zajímavé je, že přitom UFO neukazují ani na přítomnost mimozemské inteligence. Například fotografie letícího disku za bílého dne, může být dovedně provedený vtip, ale rovněž známka toho, že autor naletěl na podvod někoho jiného.

Optický fyzik rozlišuje dva případy

Bruce Maccabee, optický fyzik pracující pro námořnictvo spojených států říká, že po své dvacetileté praxi odhalovače podvodných snímků, vidí jako nejčastější vysvětlení fotografií UFO právě poctivě myšlený omyl pozorovatele. Určitě si sami vybavíte, jak jste pozorovali UFO nad okolní krajinou při noční jízdě dálkovým autobusem. Nakonec jste ho možná také sami odhalili coby odraz svítilny souseda přes uličku na vašem skle.

Druhým nejčastějším vysvětlením je důmyslný pokus o podvod. Fotomontáže talířů vystřižených z papíru, papírky nalepené na okně, dětské umělohmotné létající disky, světlo zavěšené na vlasci a podobně. Nad to vše je zde ale skutečně pár procent snímků, které nelze nijak vysvětlit a přesto nevykazují známky podvodu.

U tohoto typu snímku zároveň nic nedokazuje, že se jedná o mimozemské těleso, pokud tomu sami nechceme věřit. A to je dle mého názoru jasný, leč opomíjený rys fotografií ufo. Například rozostřená kuchyňská pánev zavěšená na drátu, může jako UFO na diváka působit naprosto hrůzostrašně. Podezřelí jsou také lidé jako slavný falsifikátor Švýcar Billy Meier, kteří chrlí do světa fotografie a videa UFO jak na běžícím pásu, přitom jsou ale vždy jediní, kdo je v daný okamžik vidí a komu se podařilo je vyfotografovat. Již na první pohled na jednorukého horala je zřejmé, že snadné peníze na přilepšenou se mu občas hodí.

Nejpřesvědčivější argument všech UFO skeptiků, tedy i mě, je ten, že pokud ufo představuje mimozemskou inteligenci, mělo by prostě přistát tam, kde se toho na zemi děje nejvíce, tedy např. na trávníku před bílým domem a kontaktovat někoho odpovědného. Ale proč by kontaktovali v noci oknem náhodnou spící babku z Trenčianského Svätého Martina?