Učení se jazyku v cizím prostředí rozfázováno
Zde máte popořadě rozepsané fáze, v jakých probíhalo moje zdokonalování se v němčině. Je nutno dodat, že jde o zdokonalování se metodou hozením do vody. Tři roky v cizí zemi, kdy češtinu slyšíte jedině od rodičů večer doma. Tři roky dennodenního života v německojazyčné třídě na gymnáziu v Rakousku a to 6 dní v týdnu (ve Voralrbergu se tehdy chodilo do školy i v sobotu) průměrně 5 až 6 hodin denně. Daný čas představuje konec doby do toho kterého bodu. Pokud by to bylo v německy mluvící škole v českém prostředí, nebylo by to zdaleka tak drsné ani účinné. Přihoršeno ještě tím, že jsme bydleli ve Švýcarsku a já denně přes Lichtenštejnsko dojížděl do Rakouska do školy. Tato celá oblast mluví příšernými nářečími, kde se často i Němec chytá až po čtvrt roce. Proto právě ten gympl v Rakousku, poněvadž tam, na rozdíl od Švýcarska, musí učitelé při hodinách povinně mluvit spisovnou němčinou. O přestávkách, na ulicích, v obchodech i všude jinde je to však jazykově pravá džungle.
Jeden rok
Pohoda, němčinu už mám v palici zarytou tak pevně, že o prázdninách v létě v Čechách mluvím s lidmi při nečekaných příležitostech německy.
Mluvíte rychle, bez přemýšlení nad slovy a členy (jde to samo), zato se krásně soustředíte na gramatiku a stavbu věty. Když chcete a mluvíte trochu pomaleji, jde to úplně bez chyb. Slovní zásoba je absolutně postačující, už jenom víc těch sloves se naučit. Jsem suverénní, mluvím s cizími lidmi a dělá mi to daleko větší radost než v češtině, protože já vlastně nejsem zdejší a přesto se s nimi rovnocenně domluvím! Jsem za vodou.
Tuto odezvu obdivu cítím i od spolužáků, kteří mi často říkají, jak mě obdivují, protože sledovali můj vývoj úplně od plenek a dává jim to pocit vlastního sebeuvědomění, kdyby se sami ocitli v této situaci.
To, že jste cizinec je poznat jedině podle (prý výrazného) českého přízvuku nebo při delším pohovoru (kvůli zasekávání).
Když mluví Hochdeutsch zřetelně, rozumím zhruba 90% konstantně.
Teprve tady mám pocit, že jsem se jim docela vyrovnal a že mě už neberou ani jako cizince, řeč je prostě v krvi.
Učím se s nimi latinu přes němčinu a počítá se, že už s němčinou jakoby nemám žádné problémy a ono to celkem jde.
Teď už tady stačí jen sedět a dál to brousit a pilovat, ale učit už se v podstatě nic nemusím.
Rok a půl
Co se týče čtení a psaní a poslouchání, tak absolutní pohoda. S mluvením to přece jen pořád není jako v češtině, ale dost dobré. Píšu slohovky téměř jako doma, celé větné konstrukce, slovní spojení a útržky odposlouchaných vět se mi vybavují úplně samy, bez úsilí a bez přemýšlení defakto jako v češtině.
Mluvenému slovu rozumím 95% a jsem v podstatě šťastný, rovnoprávný žák ve škole, kterému už téměř nic neunikne a navíc ještě dokonale ovládá svoji rodnou řeč. Knihy a učebnice čtu v pohodě, rychle, chápu rovnou význam, problémy s neznalostí slovíček už takřka nemám.
Ovšem nenechte se vysmát, jako čeština to ještě zdaleka není. Jsem asi jen na 95% absolutní!
Dva roky
Němčinu už beru jako něco tak samozřejmého, jako že nosím boty a podobně. Vůbec mi to už nijak zvláštní nepřijde, komunikovat celý den v cizí řeči. Mluvení a písemný projev v pohodě, zaměřuji se pouze na gramatiku, protože slovní zásoba je naprosto dostačující. Učení v němčině jde již dávno úplně stejně jako v češtině. Zapisuji si řečnické obraty a hovorové fráze, abych se je učil tak, jak byly proneseny a v jakých situacích.
Další pokrok bohužel postupuje podle titrační křivky, čili čím víc umíš, tím míň už se toho dále naučíš.
Odhad
Odhaduji to ještě na dva roky, než se domluvím tak, abych zvládl maturitu a obstál na vejšce. Můj známý, co tady je už 30 let říkal, že rok trvá, než se normálně domluvíš a dva roky, než píšeš slohovky na úrovni.
Kromě toho, učitel na hudebku je Maďar, je tady už 16 let a přesto je na něm prý poznat, že se častěji přeřekne nebo řekne blbě člen, předložku nebo prostě chybu. Ten mi taky potvrdil ty tři roky.
Teď už je to stejně jedno, poněvadž kvůli diametrálně rozdílné mentalitě, smyslu pro humor, nemožnosti vklínit se kamarádsky do jejich společnosti a neuvěřitelné suchopárnosti zdejšího prostředí, jsem se rozhodl vrátit se po dalším roce domů. Jinak bych z toho vážně zešílel. Nastoupil jsem zase do českých škol jak ten vůl, ale zato jsem doma a v podstatě šťastnější než kdy před tím.