Chupacabra severoamerická – tajemný psovitý tvor Texasu a Mexika

Chupacabra humanoidní a nehumanoidní

Ken Gerhard je kryptozoolog a rovněž známý aktér z několika dokumentů o čupakabrách. Upozorňuje nás, že popis čupakabry z Texasu se výrazně liší od popisu čupakaber jež přicházely v 90. letech z Portorika. Jde tedy pouze o shodný název odlišných zvířat. Podle projevů vysávání domestikované zvěře vzniknul název ze španělštiny: Chupa – cabra (vysávač koz, goatsucker). Portorické chupacabře jsou přisuzovány nadpřirozené schopnosti, skoro lidská inteligence a humanoidní postava, kdežto v Texasu a Mexiku jde o pouhé psovité zvíře.

Spisovatel Nick Redfern, jenž si zadal za úkol chupacabru vyšetřovat, připomíná, že pouze před několika desetiletími byli vědě objeveni i mnohem větší živočichové, jako je panda velká či gorila horská. Mnoho neznámých druhů bývá objevováno v nejnepřístupnějších pralesích světa, jakým je také El Yunque na Portoriku. U těchto míst je to pochopitelné, když ocituji nejslavnějšího českého badatele Ivana Mackerleho, který v jednom ze svých filmů doslova řekl: "Na světě jsou místa, které nebyly dosud prozkoumána." Větu si pamatuji právě pro její bohatost mluvnických rodů, ale o mrtvých jen v dobrém.

Situace je ovšem jiná v plochých, v létě vyprahlých prériích Texasu, proslulých chovem dobytka a pěstováním kukuřice. Tady je nález neznámého zvířete na prahu třetího tisíciletí velmi nečekaný. Redfern také poukazuje, že upír obecný je jediným známým savcem na zemi, který se živí výhradně krví.  Připravit ho o tuto jedinečnost by už chtělo notnou dávku důkazů.

Na Portoriku je nejpravděpodobnějším vysvětlením čupakabry Makak Rhesus, tedy opice, která jako nepůvodní druh byla na ostrov dovezena z Íránu a na Portoriku se velice dobře uchytila.

Příbuznost kojotovi

V severní Americe však nic takového nežije a tak půjde zase nejspíš o divokého psa, který vždy nakonec stojí za většinou záhadných zvířat. Kryptozoolog Ken Gerhard na své pouti za čupakabrou objevil manželský pár, který čupakabru sice zastřelil ale mršiny se rychle zbavil. Podle jejich slov šlo o "nejzrůdnějšího psa na světě". Na fotografii jimi pořízené je vidět tolik zmiňovaný čumák zvířete s jednou čelistí kratší než druhou.

A konečně se kryptozoologovi podařilo získat mršinu čupakabry, kterou si dříve zmiňovaní otec a syn Hayekovi pro účely vyšetřování shovávali. Byla to už vlastně jen kostra, ale i ta by mohla posloužit vědecké identifikaci zvířete, jež ji po sobě zanechalo. Nevím jak je možné z pouhé kostry vyčíst, že zvíře nemělo srst, nicméně Gerhard to rozpoznal. Usoudil, že nešlo o kojota napadeného prašivinou, ale o opravdu lysé zvíře. Důležité však je, že na kostře jsou patrny i prokazatelné znaky, jako neobvykle dlouhé tesáky, dlouhé drápy a nepoměr čelistí. Gerharda vědecky napadlo odvézt ostatky záhadného tvora na rozbor do Texaské univerzity doktorce Eileen Johnsnové. 

Doktorka provedla srovnávací analýzu lebky zvířete s lebkami známých psovitých šelem a shledala vizuální příbuznost kojotovi. Ovšem pro účely dalšího zkoumání byla stará kostra nereprezentativním vzorkem. Tady podotýkám, nás dokument trochu balamutí, protože ze sledování ostatních dokumentů vím, že pro analýzu DNA se používá zub z koster starých i tisíce let. Tady měli kompletní kostru pár měsíců starou a zubů plnou klapačku. Takže už v tomto momentě mohli provést rozbor DNA a dále nás nezdržovat. To jen pro ilustraci, že podobné dokumenty jsou vědecky ne úplně košer, ale musí diváka trochu napínat.

Situaci zachránila až mistryně všech čupakaber, rančerka Phylis Canionová, když se jí po několika měsících podařilo opatřit čerstvě přejetou mršinu čupakabry. Letmým ohledáním sama odhalila pouze dvě bradavky na mrtvole čupakabry, přičemž všechny psovité šelmy mají čtyři. Dále byla jasně prokázána nepřítomnost srsti. Phylis také líčí velmi vyčerpávavě nesrovnalosti v poměrech páteře a končetin oproti jiným psovitým šelmám, dále přebytečnou kůži na hlavě, ke které prý "zvíře nemůže mít důvod."